Zázrak v Tesalonice

Pavel, Silvanus a Timoteus - tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.

1Te 1,1-10



Milí bratři a milé sestry!
Apoštol Pavel se zdržel v Tesalonice všeho všudy tři týdny. Pak ho odtud nepřátelé vyhnali. Z dalšího města jej vyštvali také. Nakonec se apoštol dostal do Atén, odkud posílá Timotea, aby zjistil, co se v Tesalonice děje. Musel počítat s nejhorším., Bylo pravděpodobné, že jeho práce je zmařena. Pár lidí sice jeho kázáním na místě uvěřilo, ale když přijde pronásledování, posměch či výhružky - každý myslí především na své zdraví, majetek a rodinu. Apoštolův „kurs Alfa“ byl po třech týdnech bez náhrady ukončen a malý sboreček zůstal bez ochrany. Tesalonika nebyla žádná vesnice, ale hlavní město Makedonie. Místní farizeové, kteří Pavla vyhnali, tu měli vlivné postavení a dostatek nástrojů, jak nové myšlenky spolehlivě umlčet.
Když se však Timoteus po měsících nekonečného čekání a modliteb k Pavlovi vrátil, přinesl ty nejlepší zprávy. Pro Pavla to bylo doslova evangelium. Tesaloničtí přes všechno pronásledování stojí pevně ve víře! Apoštol volá písaře a diktuje dopis. Z bezprostřední radosti, že semínko evangelia se uchytilo, tak vzniká nejstarší písemný dokument o existenci křesťanské církve. Je rok 51 po Kristu, dvacet let od Kristova zmrtvýchvstání. Epištola Tesalonickým je starší než nám známá evangelia. Je to první historická zmínka o Ježíši Kristu.
Jak začít takový dopis? Nejdřív je třeba napsat obálku. Odesílatel, pak adresát a nakonec pozdrav. Ale už tady Pavel vybočí ze standardního rámce a místo obvyklého „chaire“ napíše „charis“. Místo formálního „buďte zdrávi“ - Milost vám a pokoj. Tím se z obyčejného vzkazu stává bohoslužebný pozdrav. Pavel tedy píše víc než dopis. Bude to Boží slovo přenášené na dálku. Když nemůže přijít osobně, překonává vzdálenost a odloučení slovy, které svěřuje papyru a černidlu. Na závěr připomíná: „Dejte dopis přečíst všem bratřím.“ Díky tomu máme před sebou autentický dokument, který ukazuje, jakými otázkami žila první generace křesťanů a co tvořilo obsah apoštolského svědectví.
Už adresa je zajímavá: tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu. Ti lidé tedy nejsou jen v Tesalonice, ale také v Božím srdci. Mají dvojí domov. Pozemský i nebeský. Viditelný i neviditelný. Jednou nohou chodí po zemi a druhou po nebi. Právě to dává křesťanům svobodu a nezávislost. Dokud věříme Ježíši Kristu, nikdy nás nemohou zavřít do klece. Zlí lidé, tragické události, špatná doba ani zákeřné nemoci - nic z toho nad námi nemá absolutní moc.
Hned na začátku dopisu však něco chybí. Mluví se tu o Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu, ale schází Duch svatý. Místo Trojice pouhá Dvojice. Apoštol by nepochybně propadl z dogmatiky. V následujících verších se však o Duchu svatém mluví hned dvakrát. Ale ne jako o osobě, nýbrž jako o Boží moci a radosti z víry. Jsme v samých počátcích křesťanského myšlení a zvěstování. Teologie teprve vzniká. Upřímně řečeno dát vedle sebe na jednu rovinu Boha Otce a Ježíše Krista jako Pána byla tehdy pro biblickou víru dostatečně velká revoluce. Duch svatý - i když už dávno působí - si bude muset na své místo v Trojici ještě pár let počkat.
Lidská trojice by tu však byla: Pavel, Silvánus a Timoteus. Apoštol nevystupuje sám ale v týmu. Kdo šíří evangelium, neměl by nikdy působit jako jedinec, ale ve spolupráci s druhými. Brání mu to nejen v pýše, že všechno umí a zvládne, ale i v zoufalství, že všechno zkazil a prohrál.
Malý hlouček věřících v Tesalonice je nazván poněkud nadneseně církví. Přitom to muselo být jen pár jednotlivců, kteří se scházeli v jednom soukromém domě. Ale tam, kde se třeba jen dva nebo tři sejdou, aby chválili Ježíše Krista, on sám slíbil být mezi nimi. A kde je Kristus, tam je církev. Církev nevnikla jako organizace, ale jako společenství víry. U církve nezáleží na velikosti, ale na Boží přítomnosti.
Po úvodních slovech přichází veliká radost a vděčnost. Pavel - kterému se vysmáli v Athénách a který ví, jak nesnadno lidé mění své zažité názory - nepřestává děkovat za to, že křesťanská církev v Tesalonice žije. Možná bychom se tou vděčností mohli nechat trochu nakazit. Často dovedeme svůj sbor a církev hlasitě kritizovat. Sotva někdo promluví nebo něco nového udělá, už víme, co je na tom špatného a zbytečného. Všichni děláme chyby. Ale za každého, kdo ze své víry něco tvoří a vydává, bychom měli být nejprve vděčni. A když se nám něco nelíbí, zkusme to nejprve sami udělat lépe a teprve pak ho kritizujme. A kdo ve sboru nedělá nic, ať raději mlčí.
Říká se, že každý kazatel má nějaké téma, ke kterému se stále vrací. Pro Pavla to byla „ to tré“: víra, láska a naděje. Hovoří o nich hned na začátku svého prvního dopisu.. Ale všimněte si, že každá z těch duchovních ctností má u sebe velmi zemitý přívlastek: činná víra, usilovná láska a trpělivá naděje. Doslova tu čteme: připomínáme si skutky vaší víry, dřinu, s kterou je spojena vaše láska i trpělivost, s kterou se nevzdáváte naděje. To znamená, že křesťanská víra, láska a naděje nejsou žádné pocity, dojmy ani proklamace. Je to vztah, který musí mít své reálné vyjádření. Víra, která není vidět ani slyšet není žádná víra. Pavel by jistě podepsal pozdější Jakubovu větu, že „víra bez skutků je mrtvá“.
Ta se objeví, až tvrdá polemika postaví víru a skutky proti sobě. To však už budou jiné skutky, než ty, které Pavel chválí u Tesalonických. Pavel se později musel zaměřit na kritiku skutků formálních a okázalých. Postavil proti sobě víru a obřízku. Víru a půst. Víru a slavení svátků. Bylo to podobné jako kdyby dnes někdo říkal, že nemusí věřit, protože mu stačí být pokřtěn a slavit vánoce. Takové „skutky“ však o víře nesvědčí a víru nenahradí.
Skutečná víra v Boha se projevuje jinými skutky. Je plná života. Není to pouhý cit, sympatie nebo názor ale ani tradice nebo zvyk. Láska k Bohu a bližnímu je dřina, při které se člověk často šáhne až na dno fysických a duševních sil. Víra neznamená pouze si něco myslet, ale něco konkrétního udělat. A naděje - to není jen poslední útěcha, ale vytrvalost, s kterou člověk vzdoruje zlému třeba desítky let..
Apoštol však chce tesalonické především povzbudit. Když slyšel, jakou statečnost a věrnost osvědčili, neváhá napsat: To, že jste hned na začátku prošli utrpením a nedali se odradit, je důkazem, že vašeho vyvolení! Vaše víra je Boží dílem a ne jen nějakým lidským rozmarem, který časem vyprchá. Jak jinak by bylo možné, že se uprostřed tísně, útoků a pronásledování dovedete radovat. Místo, abyste mi vyčítali, do jakých starostí a nesnází jsem vás přivedl, slyším, že jste šťastní. Místo abyste si jen stěžovali a naříkali, děkujete Bohu, že jste mohli poznat jeho lásku. S radostí vám proto mohu prozradit tajemství. Skutečná víra v Boha se pozná podle toho, že jí člověk nelituje, ani když mu přináší příkoří. Stejné to bylo se mnou a ostatními apoštoly. Radost z víry, která se neváže na vnější podmínky, je poznávacím znamením Ducha svatého.
Navíc jste se stali příkladem pro své okolí. Celé Řecko a Makedonie o vás ví. Apoštol možná trochu přehání, ale kdo ví. Příklady táhnou. Někdy stačí jedna živá věřící rodina a rozhýbe celý sbor. Někde stačí jeden slušný a poctivý člověk a celý pracovní kolektiv se nad sebou zamyslí. Pavel dokonce s nadsázkou říká, že teď už snad ani nebude muset kázat, protože lidé si sami mezi sebou vykládají o tom, co se v Tesalonice stalo a stále děje.
Ale co se tam vlastně stalo a změnilo? V závěru první kapitoly je ve zkratce vyjádřena změna, která pak postupně zasáhla celý antický svět: Obrátili jste se od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna Ježíše, kterého vzkřísil z mrtvých a jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.
Abychom pochopili podstatu této změny, musíme si uvědomit, že evangelium vstoupilo do světa, v němž měli lidé především strach. A to nejen z bohů, nýbrž ze života vůbec. Svět byl vnímán jako nevypočitatelná hra osudu, jejíž výsledek a smysl nikdo nezná. Z antickými bohy bylo třeba stále smlouvat. Byly to bohové náladoví, ale sami kolikrát bezmocní a mezi sebou zápasící. Kdo si získal přízeň jednoho, musel počítat s tím, že si rozhněvá druhého. Svět podléhal zákonům osudu, proti kterému nic nezmohli nejen mocní králové ale ani nesmrtelní bohové.
Do této nejistoty a beznaděje přichází apoštol se zvěstí o jediném Bohu, který není náladový, ale dobrý a věrný. O Bohu, který se neschovává za rozmary slepého osudu, ale který slyší a pomůže, když k němu někdo volá o pomoc. Apoštol svědčí o Bohu, který je živý, to znamená, že tvořivě jedná a ovlivňuje náš svět a životy. O svůj vliv však nemusí s nikým zápasit a smlouvat. Má poslední slovo na každým lidským životem a na jeho slovo je spolehnutí.
Těžko si umíme představit jaké osvobození přinesla lidem tato víra. A dodnes přináší. I když mnohému v tomto světě ani dnes nerozumíme a řadu souvislosti stále nechápeme, v jednom si jako křesťané můžeme být jistí: všechny nitky se sbíhají do jednoho bodu a do jedněch rukou. Svět má jednoho Pána, jednu autoritu, jednu pravdu, jeden cíl. Svět není zmatek, náhodný shluk hmoty, věčný boj, ale ani koloběh, který se stále opakuje. Svět má díky jednomu Bohu jeden smysl a řád. Člověk se nemusí bát, že mu něco zákeřného zlomí vaz. Díky jedinému Bohu víme, kde je nahoře a kde dole. Co je pravda co lež. Co je dobro a zlo. Jinak by všechno bylo relativní, nejisté a zbytečné.
Tento Bůh nám o sobě vydal zřetelné svědectví, když na svět poslal svého Syna Ježíš Krista, který obětoval svůj život, aby nás vykoupil z hříchu a třetího dne byl vzkříšen. Je mnoho lidí, zdůrazňoval Pavel, kteří to mohou dosvědčit, protože se s ním znovu setkali. Já sám patřím mezi ně. A tento vzkříšený Ježíš již brzy přijde jako soudce všeho světa. Každý člověk před něj předstoupí a před jeho spravedlivým hněvem nás nezachrání nic jiného než víra v jeho milost a odpuštění.
Takhle naléhavě naše kázání většinou nekončí. Možná jsme až příliš klidní a sebejistí, protože blízkým koncem světa rozhodně nepočítáme. Těch zaručených výpočtů již bylo příliš mnoho. Ale k tomu, aby člověk změnil svůj život, přece nepotřebujeme jen víru v blízký konce světa. Stejně dobře nám mohou k víře pomoci naše vlastní krize, poznání prázdnoty konzumního života, odpovědnost za děti, neuvěřitelná krása přírody, tíha nemoci, úzkost staří či váha viny. Tyto vnější okolnosti nejsou tím pravým důvodem k víře. Mohou však posloužit jako jakýsi katalyzátor, postrčení a vnější podnět ke změně, ke které se sami od sebe nedokážeme rozhoupat. Podobné to bylo, když první křesťané počítali s blízkým příchodem Krista. Když se nedostavil, jejich víra neskončila, ale žila a žije dál. Člověk však někdy potřebuje k překonání určité bariéry vnější podnět, který mu pomůže udělat první krok. Ten první důvod pak může klidně pominout, ale člověk už se té nové cesty drží a je za ni vděčný. Kdo uvěřil během své nemoci, bude rád věřit i jako zdravý. Kdo uvěřil Bohu tváří v tvář nebezpečí, bude věřit, i když mu už žádné nebezpečí nehrozí. Svět víry v Ježíše Krista je tak bohatý a inspirující, že většina těch, kteří do něj z jakýchkoli vnějších důvodů vstoupí, ho již nikdy neopustí. Víra jim dává takovou energii a sílu, že jsou z toho sami překvapeni.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že si v našem srdci probudil víru, lásku a naději. Děkujeme Ti, že smíme podílet na tvém díle drobnými činy lásky, odvahy a trpělivosti. Pomoz nám, abychom ti zůstali věrní až do konce. Amen.



21.10.2007, Brno Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah