Ctít rodiče

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Ex 20,12

Milí bratři a milé sestry!

V bibli se píše, že desatero bylo napsáno na dvou deskách. Předpokládá se, že první deska se týkala našeho vztahu k Bohu a druhá vztahů mezi lidmi. Kam však patří úcta k rodičům? Někteří dávají páté přikázání na první místo druhé desky - rodiče jsou přece první lidé, které poznáme. Jiní je však umisťují ještě na závěr desky první. Není to jen proto, abychom měli Desatero rozdělené pěkně na dvě poloviny. Rodiče nám přece dává Bůh. Rodiče si nevybíráme. Narození je dílo Boží. Vztah k rodičům je v tomto ohledu součástí našeho vztahu k Bohu. Kdybych se měl rozhodnout, dal bych páté přikázání na závěr první desky s tím, že tu druhou předjímá. Je to právě úcta k rodičům, která spojuje náš vztah k Bohu a k člověku v jeden nerozlučný celek. Jedna deska Desatera bez druhé totiž nemá smysl. Nemohu milovat Boha a ignorovat svého bližního, ale nedokážu ani důsledně milovat své bližní, aniž bych věděl, že mi je daroval Bůh.

Čtvrté přikázání je jediné, která nezačíná záporem, ale je vysloveno kladně. Neříká se tu, co nesmíme, ale naopak co máme udělat. To je sympatické. Ve skutečnosti to však platí o všech přikázáních. V desateru nikdy nejde pouze o hranice, za které se nesmí. Jde také o cíl, k němuž chceme směřovat. Smysl všech přikázání je kladný a tvořivý. Není to vězení, ale směr a cesta, na kterou nám ukazují. Místo abychom pouze zkoumali, která přikázání jsme porušili, mluvme také o tom, jak se nám je podařilo naplnit a jaký užitek a požehnání to přineslo.

U ostatních přikázání mlčky předpokládáme, že se týkají především dospělých a odpovědných lidí. Stejně je tomu však i s pátým přikázáním. Není to zvláštní přikázání pro malé či dospívající děti. Jde v něm v prvé řadě o úctu dospělých a samostatných lidí ke svým stárnoucím a často nemohoucím rodičům. Otázka výchovy a poslušnosti se tu přímo neřeší a je předmětem jiných biblických napomenutí.

Co však znamená někoho ctít? Původní hebrejský smysl tohoto slovesa znamená dát něčemu váhu, jinak řečeno mít někoho „ve vážnosti“. Podíváme-li se do bible, pak zjistíme, že úcta a vážnost se konkrétně projeví například tím, že se s někým rozdělíme o část svého majetku (Př 3,9), jsme připraveni mu pomoci (Př 14,31), sdílíme s ním jeho zármutek (2S 10,3) a co je důležité - bereme ho vážně i tehdy, když víme, že udělal chybu (2 S 15,3).

Původní smysl tohoto přikázání znamená postarat se o své rodiče ve stáří. Poskytnout jim obživu a pomoc. Být jim lidsky vzato na blízku a nepohoršovat se nad jejich slabostmi. Je to přikázání pro dospělé syny a dcery, kteří již dávno založili své vlastní rodiny. Sotva však vychovají své děti a pustí je do života, nastává jim nový úkol - starost o vlastní rodiče, které mají dochovat a zabezpečit ve stáří.. V Izraeli platily děti svým rodičům důchod. Dnes se to děje podobně ale anonymně - formou daní, kdy střední generace ze svých výdělků prostřednictvím státu poskytuje obživu generaci předchozí. Ale nikdy nešlo pouze o péči hmotnou. Naši stárnoucí rodičům potřebují také náš čas, zájem, trpělivost, ohleduplnost, porozumění a modlitby. Kdo si myslí, že dodržovat páté přikázání je snadné, neví o čem mluví. Splnit svou povinnost vůči rodičům může být někdy velmi náročné a je to závazek na celý život.

Postarat se o své rodiče je tedy hlavní a základní smysl pátého přikázání. Dříve než jeho obsah jakkoli rozšíříme, je třeba si položit otázku, jak jsem já sám toto přikázání naplnil, případně - zda jsme k tomu připraven. Někdy to totiž znamená dát výpověď v zaměstnání a pečovat doma o své rodiče nebo rodiče svého partnera. Je to služba, jejíž nároky se většinou stupňují. Nejprve navštěvujeme rodiče každý víkend, pak ob den a posléze každé ráno a večer. Není to snadný závazek. Ne každý ho může dodržet, ale patří to k biblické víře a zbožnosti. Jak pravil jeden rabín: „Je snadné milovat lidstvo. Těžší a důležitější je však milovat konkrétního člověka.“ Kdo pracuje jako pečovatel o postižené a nemocné, ví, že po osmi hodinách může jít z práce domů. Ale kam má odejít ten, kdo má nemohoucí rodiče doma? Někdy je opravdu těžké a vyčerpávající starat se o své rodiče a nedat jim přitom najevo svou netrpělivost, zklamání a pohoršení.

Lásku k rodičům mnozí chápou jako splácení svého dluhu z dětství. Ale nevím, zda je moudré vidět věci právě takto. Jak velký je ten dluh? A co když na nás rodiče v dětství neměli mnoho času? To jim to pak ve stáří vrátíme? Kam vlastně sahá naše povinnost? Někdy si rodiče lásky a péče svých dětí příliš neváží. Buď jí nevidí nebo ji považují za samozřejmou a nebo už chudáci ani nevědí, co se s nimi a kolem nich děje. Není divu, že dospělé děti leckdy zápasí s pokušením, které jim našeptává: Má to vůbec smysl? Vždyť se to všechno nedá stihnout. Mám přece také svoji vlastní rodinu a jiné povinnosti. Potřebují mě mé děti, manžel, mám zaměstnání, přátele. Když mi konečně skončili rodičovské povinnosti, už abych zase měnili plány kvůli svým rodičům.

Když někdo koupe v malé vaničce své vlastní dítě, v duchu si možná říká: tak jako se já postarám o své děti, postarají se pak zase ony o mne. Ale když někdo koupe ve vaně vlastního tátu nebo tchána, má pocit, že dělá něco, co se mu nikdy nevrátí. Vypadá to jako pouhá povinnost, kterou už nikdo neocení. Všechny civilizace a kultury se staraly o své děti, neboť je to investice od budoucnosti. Ale péče o rodiče se vždycky šidila. Však jsme o tom četli z evangelia (Mt 15). Někteří lidé dali raději peníze na kostel, než svým rodičům. Ale Ježíš to rázně odmítl. Bůh takový dar nikdy nepřijme. Ale málo platné. Starost o rodiče se mnohým z nás jeví, jako ztráta a oběť, která nám nic nepřinese. A přece je Boží slovo moudřejší než naše výpočty.

Naše děti si totiž nebudou pamatovat, jak jsme o ně pečovali, když byly malé. Budou to vnímat jako samozřejmost a naši povinnost. Vždyť jsme je přece chtěli a věděli jsme, že s nimi budeme mít starost. Tak jako my jsme se starali o ně, budou se zase ony starat o své vlastní děti. A tak je to v pořádku. To, co dáme svým dětem dají zase ony svým dětem. Jinak by se svět zastavil a zhroutil do sebe. Ale jestliže chceme mít záruku, že se o nás naše děti jednou postarají, pak jim k tomu můžeme dát příklad a vzor pouze tím, jak se postaráme o své rodiče. Od svých děti můžeme očekávat pouze to, co my sami dáme svým otcům a matkám.

Rodina je totiž nenahraditelná právě v tom, že se tu mimoslovně předávají vzory chování, které si pak v sobě neseme a předáváme dalším generacím. V rodině se dítě nejlépe naučí a připraví například na své budoucí manželství, když vidí, jak se tatínek chová k mamince a ona k němu. V rodině se však dítě také učí, jak se v dospělosti chovat ke svým rodičům, když poslouchá a vnímá, jak se doma o dědečkovi a babičce mluví a s jakou chutí se k nim jezdí a pomáhá. Kdo na své rodiče nemá čas, někde je odloží nebo jimi pohrdá, spouští řetězovou reakci na mnoho generací dopředu. Tak jako si v rodinách předávají matky a dcery recepty na omáčky a otec učí syna řídit auto, předává se v rodině i láska nebo neúcta k rodičům jako způsob chování, který nám bezděčně přechází do krve a považujeme ho za správný.

V tomto smyslu můžeme chápat i zaslíbení, které je s tímto přikázáním spojeno. Boží požehnání říká: Kdo ctí své rodiče, ten bude dlouho živ a dobře se mu povede (Dt 5,16). Na základě toho, co jsme právě řekli, vidíme, že se nejedná o žádný předvolební slib. Boží požehnání má reálný základ. Péčí o své rodiče vysílá člověk svým dětem velice důležitý signál o tom, v čem vidí hodnotu života. Starost o rodiče se tak stává investicí, která zdaleka nekončí v hrobě, ale působí jako cenný vklad jednak do vlastní budoucnosti a ale i do příštích dnů tohoto národa a země, v které žijeme.

Úcta k rodičům má ovšem i své meze, které by měly znát a dodržovat obě strany. Rodiče nesmějí tohoto přikázání zneužívat a úctu od svých dětí násilně a bez vysvětlení vyžadovat. Úcta neznamená, že s námi naše děti musí ve všem souhlasit a už vůbec ne, že budou dělat, co my jim řekneme. S poroučením a citovým vydíráním nemá úcta nic společného. Naše děti mají právo žít vlastním životem a my máme za úkol je pro tento samostatný život co nejlépe připravit. Z počátku musí děti opravdu poslouchat. Jsme to my, kdo za ně Bohu odpovídáme. A pro děti je obrovská výhoda, když mají koho poslouchat. Ale úspěšnost a kvalita výchovy se měří paradoxně tím, čím více svobody a odpovědnosti již můžeme svým dětem dát. Naše přímá odpovědnost jednou skončí. Správná výchova proto předává dětem vlastní odpovědnosti stále více a více.

V tomto smyslu je důležité, že v přikázání není uveden pouze otec, jak by se některým otcům možná líbilo, ale také matka. Děti brzy zjistí, že rodiče si vždycky nemyslí úplně totéž a jejich názory a pohledy na život se někdy liší. To však není chyba. Naše děti se tak již od začátku učí pluralitě a složitosti života, různým cestám a možnostem - mezi kterými si pak musí vybírat. Ani otec ani matka se proto nesmí stát jedinou autoritou, přes jejíž slovo nejede vlak. Pro děti je důležité, když v něčem najdou větší porozumění u otce a v jiné věci u matky. Rodiče přitom nemusí o své děti bojovat, ale učit je respektovat odlišný názor. Úspěšný v životě přece není ten, kdo si vždycky prosadí svou, ale ten, kdo se umí s druhými domluvit a dohodnout. Právě tomu se učíme v rodině, kde má stejnou váhu slovo otce i matky.

S tím úzce souvisí připomínka, že páté přikázání tak jako žádné jiné nesmíme vytrhnout z celku Desatera. Své rodiče máme ctít, ale nejvyšší autoritou zůstává Bůh. Slovo Boží a příklad Ježíše Krista je nade všechny rady a příkazy rodičů. V ideálním případě tomu má být tak, že rodiče i děti se učí poslouchat Boha společně - ve věřící rodině jsou si totiž rodiče a děti současně i bratři a sestry. Přes všechnu vážnost a respekt vědí, že před Bohem jsou si rovni a mají si být navzájem pomocí, napomenutím, potěšením i svědomím. Tak jako otec s matkou musí někdy dětem říci i věci nepříjemné, měly by podobné věci mít možnost říci i děti svým rodičům. Vždyť právě naše děti nás nejlépe vidí a vychovávají. Snažme se proto vytvořit doma takovou atmosféru, aby nám děti mohly říci do očí i to, co se nám nebude líbit a s čím nebudeme souhlasit. Nezapomeňme, že Pán Ježíš postavil nám dospělým malé dítě za vzor víry a vděčnosti. V dobře fungující rodině se máme vychovávat společně. Každý má svou roli. Někdo má víc zkušeností a proto nese větší odpovědnost, někdo má víc síly a nových nápadů a proto je třeba ho někdy trochu usměrnit. Život v rodině, kde se všichni navzájem respektují a přitom poslouchají Boha, je něco, o čem bychom neměli nechat jen zdát.

Rodina je ovšem také místo konfliktů a názorových střetů a je to potřeba. Kde jinde se mají děti naučit nesouhlasit a obhájit svůj názor než v rodině - mezi těmi, kteří je chápou a milují. Když se spolu lidé hádají v lásce a s úctou, je to vždycky ku prospěchu věci. Když někdo řídí firmu, také musí umět pozorně vyslechnout názory svých spolupracovníků a podřízených. Když to neumí, konkurence ho brzy předhoní. Ale špatné rodiče nikdo neodvolá. Jestliže chceme, aby si nás naše děti vážily, musíme je od počátku brát vážně a dát jim příležitost projevit vlastní názor. Naše děti stejně jako naši podřízení však musí také vědět, že rozhodovat za druhé je veliké břemeno a žádný, kdo si tuhle roli někdy zkusil, se do ní příliš nehrne.

Nakonec si to shrneme: rodiče jsou stejně jako děti - veliký dar od Pána Boha. Bez rodičů bychom se nemohli narodit ani žít. Ctít rodiče je v tomto smyslu jedním z výrazů naší úcty k Bohu a zázraku života. Úcta však neznamená slepou poslušnost. Je naopak projevem dospělosti a odpovědnosti, kterou za své rodiče máme. Ctít rodiče je závazek který má finanční, časovou a především citovou hodnotu. Je třeba počítat s tím, že naplnit toto přikázání nás může hodně stát - ale je to jedna z nejlepších investic do budoucnosti. Její návratnost garantuje sám Bůh. Rodičů si máme považovat. Luther říká, že máme své rodiče nosit na rukou. To znamená nejen naše děti, ale i naše rodiče jsou to nejcennější, co máme. Je to kořen, z kterého jsme vyrostli. Život, z kterého jsme povstali. Ztělesnění Boží lásky, která nás zrodila a vychovala.

Jiiří Gruber, Brno 21.5.2006

RSS kanál

Syndikovat obsah