Dva synové

Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: `Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´On odpověděl: `Nechce se mi.´ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: `Ano, pane.´ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten první!" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Mt 21,23-32

Milé bratři a milé sestry!
Kdo má rád všechno úplné a myslí mu to systematicky, asi ho, tak jako mne napadne, že v dnešním podobenství něco schází. Jestliže chceme, aby výčet kombinací možných odpovědí i činů byl úplný, chybí nám tu dva další synové. Jsou přece celkem čtyři možnosti, jak zareagovat na otcovu výzvu.
První syn řekne Ano a skutečně jde. Druhý syn řekne Ano, ale nejde. Třetí řekne Nechci, ale pak toho lituje a jde. Čtvrtý řekne Nechci, a skutečně také nejde.
Ježíšovo podobenství však není cvičením z kombinační logiky. Tím, že vynechává extrémně kladný i extrémně záporný postoj, je životu daleko blíž než nějaká teoretická studie. Ti, kdo vždycky řeknou ano a vždycky to skutečně udělají - fakticky neexistují! Takový byl snad jen Ježíš.
A ti, kteří vždycky řekli ne a nikdy na vinici nešli - sice možná existují, ale minimálně ti živí se pořád ještě mohou sebrat a na vinici jít. Právě tím, že podobenství neuvádí obě krajní varianty, ukazuje co je jeho záměrem. Naše jednání a rozhodování je v neustálém v pohybu. Nikdo z nás si nemůže být zcela jistý, kde stojí. Pro ty, kteří si myslí, že jsou na správné cestě, je tu varování, aby si příliš nepískali, pro ty, kteří se cítí provinile, je tu povzbuzení, aby se ještě honem chytli za nos.
Oba dva synové, které podobenství připomíná jsou problémoví. Ani s jedním nemůže být otec spokojen. Ale my si tu nepotřebujeme líčit nedostižný ideál. Hledáme skutečnou pomoc v každodenním životě. A tu nám příběh nabízí. Náš život se nepohybuje v extrémech. Nejsme andělé ani ďáblové. Jsme někdy mezi dvěma uvedenými syny. Náš život se pohybuje mezi nesplněnými sliby a napravenými chybami. Nikdy se proto nechvalme, ale ani neodsuzujme. Vždycky je třeba co napravovat a nikdy to není marné.
2.
Dnešní podobenství je zajímavé svým důrazem na to, že naše rozhodování není nikdy definitivní. Probíhá většinou v několika fázích a krocích. Kdybychom oba syny soudili hned na začátku, vyhrál by jednoznačně ten, kdo řekl ano. Když je však budeme hodnotit - řekněme druhý den - situace bude opačná. Druhý den pochválíme toho, který svého odmítnutí litoval a šel pracovat a odsoudíme toho, kdo pouze sliboval, ale nic neudělal. Ale co když další den a měsíc bude zase všechno jinak? Ten, co litoval, se možná zas vrátí ke své zatvrzelosti, a ten, co sliboval a neposlechl, si třeba po delším čase přece jen dá říci.
Nebojte se, už to nechci víc kombinovat, ale chci zdůraznit, že naše rozhodování je neustálý a nikdy nekončící proces, kdy člověk stojí chvíli na jedné straně a chvíli na druhé straně a jde o to, abychom stále mysleli na to, kdy právě nyní stojíme. Všechny naše sliby budou plané, jestliže si je nebudeme do konce života připomínat a všechny naše chyby mohou být napraveny, jestliže si je připustíme a začneme včas z jejich nápravou. To není žádný relativismus. Člověk vždycky stojí buď na jedné nebo na druhé straně. V konkrétní chvíli směřuje buď k dobrému nebo ke zlému, ale nikdy si nemůže být jistí ani svou spravedlností ani svým zavržením. Nikdy nejsme za vodou, ale ani pod vodou. Celý život musíme plavat a čelit vlnám zprava i zleva. Stále si nastavovat zrcadlo, abychom viděli, jak na tom jsme Nikdo se proto nemůže ohánět svou dobrou minulostí a dělat si z ní zásluhy, ale nikdo není svou špatnou minulostí poznamenán natolik, že by ji nemohl změnit. Dokud jsme nedošli do cíle, nedošli jsme nikam. Ale stejně tak platí: dokud jsme nedošli do cíle, pořád tam ještě můžeme dojít. Boží výzva k dobrému zní každý den znovu a my se stále znovu rozhodujeme a jednáme. Přitom často chybujeme, ale také mnohé napravujeme.
Žije se vždycky až do konce. Nikdo z nás není ani vítěz ani poražený tak dlouho, dokud nám to rozhodčí neodpíská. Každá chvíle života je proto stejně důležitá. Mládí i stáří. Práce i odpočinek. To, jak se chováme na veřejnosti i to, co pak děláme v soukromí. Život je neustálý zápas. Ale ne s lidmi, nýbrž z vlastním svědomím a Božím hlasem, který se nikdy nedá docela přeslechnout.

3.
Mezi dvěma zmíněnými syny je ještě jeden významný rozdíl. Ten první, který říká nechci, je ve svém vzdoru když nic jiného - alespoň upřímný. Dělá chybu, ale přiznává ji, dává ji najevo, neskrývá ji. Ví, že je se svým otcem v napětí. Ví, že neposlechl - a proto má šanci svou chybu napravit.
Druhý syn, který říká ano, vypadá sice vzorně, ale právě tím mate nejen nás, ale i sám sebe. Svou odpovědí se otci jistě zalíbil. Odpověděl tak, aby byl táta spokojen, ale tím jakoby uspokojil i své svědomí. Zatímco první syn ví, že zklamal, druhý syn je v pohodě. Zatímco první syn se bojí jít otci na oči, druhý se vesele usmívá. První o svém hříchu ví, druhý o něčem takovém ani neuvažuje. V tom je, myslím, největší rozdíl těch dvou.
Naším vzorem však není ani jeden z obou synů. Naším cílem není říkat Pánu Bohu nejprve Ne, abychom se pak mohli zastydět a dodatečně to napravit. To by nebyl dobrý program. To bychom museli volat lidi nejprve k hříchu, aby se pak mohli slavnostně napravit. Byl by to trochu drahý špás. Ta oklika je zcela zbytečná. Nikomu z nás není třeba doporučovat zážitek neposlušnosti. My přece Pána Boha odmítáme už dávno. Jde jen o to si to uvědomit a přiznat. Nenamlouvat si, jak jsme dobří, ale vždycky o sobě přemýšlet jako o těch, kteří často chybuje a přitom si vážit si každé možnosti k nápravě.
Cílem dnešního podobenství je, abychom se poznali v prvním synovi, který říká ne a pak svého činu lituje. Není to náš program, ale je to ve zkratce náš život. Jakmile bychom se však spolehli na to, že jsme napravení hříšníci a že od této chvíle už vždycky budeme říkat Ano, běda nám. Našemu napravování nikdy nebude konce a nikdy není jisté, že své chyby včas uznáme.

4.
Problém druhého syna je v tom, že sice nahlas řekl Ano, ale tím jakoby se jeho poslušnost vyčerpala. Ti, co říkají v první chvíli ano, jsou někdy dokonce vypočítaví a už dopředu vědí, že svůj slib zřejmě nesplní. Jinými slovy, vědí, jakou odpověď chce otec slyšet, chtějí se jevit jako dobří, ale tím to pro ně končí. Ale žádná vinice se ještě neokopala pouhým mluvením.
Nemusí to být vždycky jen ošklivá vypočítavost. Může to být i určitá slabost a neschopnost, kterou člověk léčí tím, že místo práce alespoň mluví. Pro mnohé z nás bývá snadnější říci manželce, že ji máme moc rádi, než jít po nedělním obědě umýt nádobí. Stejně tak bývá snadnější pěkně se pomodlit, než jít navštívit nemocného. Dar řeči je úžasná věc, ale někdy ho zneužíváme k tomu, abychom se vyvlékli z odpovědnosti. Slova jsou někdy velmi levná, na rozdíl od činů, které vyžadují osobní nasazení a vytrvalost.
Člověk se ovšem beze slov neobejde. V podobenství se nemluví o tom, že jeden ze synů na výzvu neodpověděl, ale pak šel a splnil ji. To by byl možná ideál těch, co říkají, že se neumí vyjadřovat. Ale musím vás zklamat. Otci bylo třeba odpovědět. Problém není v tom, že se neumíme vyjadřovat, ani v tom, že slova nic neváží. Problém je v tom, aby naše slova byla upřímná a pravdivá. Abychom nepoužívali fráze a polopravdy. Jde o to, aby si každý viděl do huby, když někomu něco říká a když se modlí.
Nepodceňujeme slova. Jsou-li upřímná - pomáhají nám uvědomit si své slabiny, neochotu a sobectví a napravit to dřív, než dojdou skutku. Kdyby první syn mlčel a na otcovu výzvu neřekl ani tak ani tak, neměl by pak ani čeho litovat. Necítil by se ničím vázán, věc by sice zůstala stále otevřená, ale také vinice stále neokopaná. Když dá člověk svými slovy průchod tomu, co se odehrává v jeho srdci a svědomí, je to vždycky veliká pomoc a krok kupředu. Tuto cestu nám bible ukazuje například v žalmech, které jsou plné pochybností a vzdoru vůči Bohu. Takové věci je třeba vyslovit a dát na stůl, aby se s nimi dalo něco dělat.
Nakonec ještě malou perličku z praktické teologie. Moje zkušenost s různých návštěv a rozhovorů je taková, že nejhorší výsledky bývají tam, kde se mnou lidé bez váhání souhlasí a přisvědčí, třeba že začnou chodit do kostela přijdu na brigádu nebo do sdružení mládeže. Když někoho někam zvete a on hned řekne ano, jakoby by vám vzal vítr z plachet. Není koho přemlouvat, ani co vysvětlovat. Ale právě takoví lidé nejčastěji nikdy nikam nepřijdou. Chcete-li se rychle zbavit faráře, říkejte mu na všechno ano.
Ti, co se brání a namítají, že nemají čas, že nejsou dost věřící, dávají svým odmítáním příležitost pokračovat v rozhovoru. Je s nimi o čem diskutovat. A i když v rozhovoru nesouhlasí, mají pak o čem přemýšlet. Už mnohokrát právě tito zprvu odmítající nakonec přišli a změnili se. Takoví lidé nejsou o nic lepší, jsou pouze upřímnější - k vám i k sobě. A právě tato upřímnost je nadějná. Být upřímný k lidem, k sobě i k Pánu Bohu je základ veškeré zbožnosti i slušnosti.

Brno, 17.7. 2005. Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah