Kázání z 15.3.

Těch sedmdesát učedníků se vrátilo s radostí a říkali: "Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu." Ježíš jim řekl: "Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích." V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: "Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšte, co vy slyšíte, ale neslyšeli."                                                                        

Lk 10,17-24

Milé sestry a milí bratři!

Dnešní oddíl evangelia je poměrně vzácný – nejen proto, že ho najdeme pouze u Lukáše, ale i proto, že se v něm setkáváme s církví, která se raduje. To není tak úplně samozřejmé. Často slyšíme, jak si věřící lidé naříkají, trápí je různá zklamání, stíhají neúspěchy a podléhají pocitu, že se jim vede špatně. Ani dnes nemáme mnoho důvodů k radosti. Čekal snad někdo z nás, že budeme muset zrušit bohoslužby a bát se vyjít mezi lidi?

Ale zde se učedníci radují a slaví úspěch. A my přece také máme alespoň občas důvod k radosti. Podaří se nám opravit kostel, postavit novou faru, založit středisko Diakonie, otevřít novou školu. Máme radost, když se dospělí lidé dávají pokřtít a když se zvýší obětavost našeho sboru. Máme radost, když slyšíme kázání, které nás povzbudí. Máme radost, když jsou naše modlitby vyslyšeny.

Sedmdesát učedníků bylo vysláno do širokého okolí, aby lidem zvěstovali evangelium, pomáhali jim z nemocí a připravili je na Ježíšův příchod. Ale stalo se víc, než čekali. Učedníci jsou přímo nadšení z toho, co se jim podařilo a z rozzářenýma očima Ježíšovi oznamuji: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu." Zlo před námi ustupuje. Dějí se věci, kterým jsme ani sami nevěřili.

Máme učedníkům závidět? Já myslím, že ne. I dnes se přece dějí malé i velké zázraky. Najdou se ochotní lidé, někdo dá peníze na dobrou věc, nepřátelé si odpustí, nemocní se uzdraví. A snad i ten koronavir nakonec zvládneme a život se zase vrátí do normálních kolejí.

Ježíš dává učedníkům za pravdu. Ano, i já jsem viděl, jak satan padá z nebe jako blesk. Zdá se tedy, že vítězství pravdy a lásky je nezpochybnitelné. Až na ten drobný detail, že to, co se děje na nebi, je sice definitivní a nezvratné, ale na zemi to ještě nemusí být vidět. Když Ježíš říká, co viděl na nebi, je to něco, co ostatní ještě nevidí a ani vidět nemohou, protože se to stalo tam, kam my lidé svýma očima zatím nedohlédneme. Jedině vírou.

Jinými slovy radost, kterou učedníci právě prožívají, je patřičná a oprávněná, ale neznamená to, že už vždycky budou jen vítězit a oslavovat. Úspěch, které právě prožili, je spíš znamením, že zlo nakonec ustoupí, i když nám ještě může ublížit. Když přiletí vlaštovky, víme, že brzy přijde jaro. Ale přitom ještě může udeřit na pár dnů pěkná zima. Když rozkvetou mandloně, mnoho květů možná ještě zmrzne, ale příchod jara už nikdo nezastaví.

Boží milost nakonec převáží a získá navrch, ale zatím ještě nežijeme ani v nebi. Máme však víru, která nás učí dívat se na svět Ježíšovýma očima. Tato víra nám pomáhá, vidět už dnes nesporná znamení Boží moci. Ale to neznamená, že bychom touto Boží pomocí disponovali a mohli ji sami rozdělovat.

Vidět svět očima víry je důležité a potřebné. Tatínek mi mnohokrát vyprávěl, jak si za protektorátu byli všichni Češi jistí, že Hitler nakonec padne. Byli přesvědčeni, že něco tak zrůdného nemůže zvítězit. Ale když si člověk čte, kolik to ve skutečnosti stálo úsilí, obětí a především víry, že spravedlnost a svoboda s Boží pomocí nakonec zvítězí, uvědomí si, že to vůbec nebylo samozřejmé ani jisté.

Když si vzpomeneme na léta normalizace, uvědomíme si, že to byla právě víra, která nám často scházela - a proto jsme dělali tolik trapných ústupků. Kdo z nás tehdy dokázal říci: Viděl jsem, jak bolševik padá z nebe a nebude tu na věčné časy. Ale jak dlouho to nakonec trvalo! A stejně tomu bude i s touto pandemií. I ona jednou skončí, ale ještě nás potrápí a budeme se muset mnohé vzdát a mnohé obětovat.

Evangelium nám tedy ukazuje - podobně jako Ježíš svým učedníkům -, že se už dnes smíme radovat z projevů Boží pomoci, ale současně musíme počítat s mnoha překážkami, které nás mohou ještě pěkně potrápit. Evangelium nám pomáhá osvojit si Ježíšův pohled, který už ví, jak to dopadlo v nebi a jak to nakonec dopadne i na zemi, i když to ještě není vidět.

Je dobré se radovat a děkovat Bohu, když se nám daří. Ale nemusí tomu tak být vždycky a všude. Když si věřící lidé zvyknou pouze na samé úspěchy a důkazy Boží pomoci, mohou jednoho dne krutě vystřízlivět a víru ztratit. Proto nás Ježíš vrací do reality a říká: Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích." Úspěchy víry jsou hezká věc, ale nedá se s nimi počítat každý den a v každou hodinu. Naše víra a radost na nich nesmí být závislá.

S čím se však dá počítat každý den a každou hodnu, je Boží milost. To že jsou naše jména zapsána v nebesích je totiž něco, co my lidé nemůže nijak ovlivnit. Je to výsostné Boží rozhodnutí - i kdyby si snad někdo myslel, že jeho jméno bylo vymazáno. Bible vypráví, jak se jednou Mojžíš Pánu Bohu nabízel, aby ho vymazal z knihy života, výměnou za záchranu nevěrného Izraele (Ex32,31). Bůh to však odmítl. Odpověděl Mojžíšovi, aby se dál staral o svěřený lid a nemluvil mu do toho, kdo je či není zapsán v knize milosti.

O naši spáse bylo rozhodnuto v Ježíši Kristu a to je ta jediná jistota, z které se máme a můžeme radovat vždycky a všude. Nejsme závislí na tom, co se nám podařilo nebo nepodařilo ani na tom, zda jsme zdraví nebo nemocní - ale jedině na Boží milosti, která je trvalá, pevná, nezměnitelná a na všech vnějších okolnostech nezávislá.

Po této rozmluvě následuje v Lukášově evangeliu něco naprosto neobvyklého a výjimečného. Ježíšův monolog, v kterém nám dává nahlédnout do svého srdce. „V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo.

            Je to mimořádná chvíle, při které Ježíš otevírá před svými učedníky své srdce. Zatímco oni, se mohou a mají radovat, že jejich jména jsou zapsána v nebesích, Ježíš se raduje, z toho, že Bůh dává přednost maličkým.

Tato myšlenka, kterou známe nejen z evangelií ale i od apoštola Pavla (1 Kor 1,26)- nemá žádnou paralelu v soudobém literatuře. Obecně se mělo za to, že porozumět Božímu jednání mohou jen ti nejmoudřejší a nejzkušenější. Farizeové byli přesvědčeni, že do nebe se mohou dostat jen ti, kteří mají dostatečné vzdělání na to, aby věděli jak dodržovat zákon – zatímco obyčejní lidé nemají šanci vyznat se ve všech  zákrutech Mojžíšova zákona a obětních rituálech. O těch, kteří šli za Ježíšem, se proto farizeové vyjádřili pohrdavými slovy: Uvěřil v něj snad někdo z předních mužů? Je to jen chátra, která nezná zákon - kletba na ně!" (Jan 7,49)

Ale Ježíš nám prozradil důležité tajemství: Bůh má slabost pro maličké a bezvýznamné. Až dosud se mělo za to, že Boží přízeň se pozná podle toho, že se člověku daří. Vždyť takové věci jako zdraví, moudrost a bohatství se většinou nedají ovlivnit a byly proto považovány za znamení Božího požehnání. Starověk byl přesvědčen, že Bůh miluje zdravé, bohaté, úspěšné, chytré a my bychom si to mysleli i dnes – kdyby nám Pán Ježíš nedal nahlédnout do svého srdce a neřekl, z čeho má největší radost. Z toho, že Boží království je otevřeno v prvé řadě těm, kterým se v životě nedaří, jsou chudí, nemocní, nevzdělaní a nešikovní. To ovšem neznamená, že takoví máme být všichni! Být maličký a slabý není kýžený stav ani žádná sláva. Ale není to ani žádný handicap!

Evangelium je tak jednoduché a nízkoprahové – že ho může přijmout a radovat se z něho každý. I ten kdo neumí počítat do pěti a má jen zvláštní školu. Takoví lidé svou víru nikdy nevyznají obvyklým způsobem a často ji ani nechápou – ale přesto či právě proto jsou a budou spaseni. Mohou totiž vnímat radost a lásku. Když je někdo obejme a přijme, probudí v nich stejnou radost, jakou míváme, když uvěříme, že naše jména jsou zapsána v nebesích. Když se člověk s tělesným nebo mentálním postižením usměje a uklidní, je to viditelný důkaz, že démon strachu musel ustoupit a satan spadl z nebe do propasti.

A stejné je to s námi. Někdy se cítíme přece zbyteční, slabí, nemožní - a kdybych vám to mohl ukázat, dal bych své dva prsty hodně blízko sebe – a řekl: Tahle malí. Ale paradoxně právě v takových chvílích nám většinou konečně dojde, co znamená milost Boží, evangelium a přijetí Ježíše Krista!

            A když už jsme v těch radostech, přidává Pán Ježíš jednu a říká: "Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšte, co vy slyšíte, ale neslyšeli."Byla to zajisté mimořádná doba, když Ježíš přišel na tuto zem a děly se mnohé věci, které se do té doby nikdy nestaly. Ale ta mimořádná doba neskončila. Když Ježíš svěřil učedníkům hlásání evangelia, stal se další zázrak. Církev se otevřela pohanům (Ef 3,4-6). Tak bylo odhaleno tajemství, které si do té doby nikdo neuměl představit. A pak přišla další neslýchaná věc. Křesťané poznali, že jim víra Krista dává sílu snášet protivenství a nebát se ani smrti.

            Každá doba je něčím mimořádná a neopakovatelná. Když nám v mládí víru zakazovali a my si ji přesto předávali – jezdili k nám lidé ze západu a svým způsobem nám záviděli, že máme proti komu a za co bojovat.  Dnes prožíváme neuvěřitelná léta svobody, kdy můžeme jako církev dělat všechno - nač stačíme. Křesťané v některých zemích nám tyto možnosti mohou právem závidět. Před církvemi v naší zemi je nyní výzva, zda dokážou být finančně soběstačné. Kéž by se jednou na tuto dobu mohlo vzpomínat s obdivem, že nás sice stále obývalo, ale dokázali jsme se postavit na vlastní nohy a nabízet lidem dál radost a naději, kterou máme v evangeliu. A docela aktuálně se v těchto dnech před námi otevírá příležitost, osvědčit svou obětavost, statečnost, trpělivost a ukázněnost - podobně jako ji museli osvědčit předchozí generace v dobách válečných. I my tak nečekaně dostáváme příležitost, osvědčit své lidství a věrnost Bohu, podobně jako mnoho generací před námi.

            Bože, to, co dnes prožíváme, je výjimečná chvíle, kdy se ukáže, zač kdo z nás stojí. Dej, ať nás tato chvíle zastihne připravené, ochotné, statečné, laskavé a věrné. Amen

 

Jiří Gruber Brno 15.3. 2020

Odkaz do bible: 
Lk 10,17-24
Bohoslužby: 
Ne, 15. 03. 2020

RSS kanál

Syndikovat obsah