Odpověď řeckým poutníkům

Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Jan 12,23-24

Milí bratři a milé sestry!
Je několik dnů před velikonocemi a Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vítají ho nadšení poutníci, kteří v něm vidí svého Mesiáše - člověka, který je přichází vysvobodit z moci římských okupantů. Nevítají ho však místní obyvatelé. Pro ty je Ježíš především cizinec. Nemají k němu důvěru podobně jako ke všemu, co přichází z Galileje. Galilea byla pro jeruzalémské pohraničím nejen zeměpisně ale i nábožensky. Příslovečný byl výrok: Copak může z Galileje vzejít něco dobrého?“ Ježíše vítají v Jeruzalémě pouze ti, s kterými sem přišel. Lidé, kteří ho znají a byli svědky jeho mocných činů.
O každých velikonocích vzrostl počet obyvatel Jeruzaléma někdy i desetinásobně. Nikde jinde než v jeruzalémském chrámu nebylo totiž možné slavit hod beránka. Izraelci z celého světa přicházeli a přijížděli do Davidova města, aby tu oslavili největší židovský svátek - den svobody a naděje na příchod Božího království.
Evangelista Jan zmiňuje, že jsou zde i poutníci z Řecka. Byli to věřící pohané, které přitahovala izraelská víra v jediného Boha a mravní čistota Mojžíšova zákona. Přišli se podívat, jak Boží lid slaví velikonoce. Sami však museli stát mimo. Nikdo z nich nesměl vstoupit do chrámu ani jíst beránka. Jejich údělem bylo pouze přihlížet. Neboť málo platné židem se člověk musí narodit.
A jsou to právě oni, kdo vyhledávají Ježíše. Nestačí jim jen to, co o něm slyšeli. Chtějí se s ním seznámit a osobně ho poznat. A to je správná cesta i pro nás. Kdo hledá Boha, měl by se co nejlépe seznámit s Ježíšem. Jeho způsob života, jeho slova a celý jeho životní příběh nás vedou k Bohu blíž než všechny složité meditace a duchovní techniky.
Řečtí poutníci jdou za dvěma apoštoly - Filipem a Ondřejem, aby je za Ježíšem dovedli. V tomto případě však ke slavnostnímu představení Ježíše skupině řeckých poutníků nedošlo. Ježíš totiž na žádost o setkání se svými pohanskými příznivci reaguje slovy, že přišla hodina, aby byl Syn člověk oslaven. Když to učedníci slyšeli, museli se v duchu zajásat. Konečně budou slavní! Setkáním s řeckými poutníky se před nimi otevírá nečekaná příležitost, jak uniknout nebezpečí, které jim hrozilo v Jeruzalémě. Ježíš bude mít možnost odejít mezi lidi, kteří ho dokáží ocenit a přijmout. V Galileji byl Ježíš v poměrném bezpečí. A nyní bude moci jít dokonce do světa a kázat tam pohanům o příchodu Božím království. Jistě by to mělo úspěch. Důkazem toho je pozdější působení mnoha apoštolů. Podle Janova evangelia však byla cesta ke slávě mezi pohany otevřena již nyní a stačilo se jen chopit příležitosti. Ano přišla hodina, kdy bude Syn člověka oslaven a oceněn.
Ale Ježíš myslí na zcela jinou slávu. Myslí na slávu obilného zrna, které musí být nejprve pohřbeno a zmařeno, aby mohlo vydat plody. Když zůstane nezaseto, nic z něj nevyroste. Jen když zanikne, vydá mnohý užitek. Ježíš to podobenství vztahuje na sebe i na své učedníky - tedy i na nás. Kdo myslí jen sám na sebe, kdo příliš miluje své vlastní já, ten nakonec spláče na výdělkem. Možná se na chvíli ocitne v záři reflektorů, ale až sláva vybledne, zjistí, že žil nadarmo. Mnoho lidí v závěru svého života z hrůzou zjistí, že takřka všechno, oč s takovou námahou usilovali, se nakonec rozplynulo. Ale ne proto, že je svět nevděčným, ale proto, že pořád mysleli jen sami na sebe. Na své uspokojení a uplatnění. Ježíš se nechce dát strhnout na takovou cestu. Je příliš široká a nikam nevede. Proto říká: Kdo miluje svůj vlastní život, ten ho ztratí a promarní.
Nenechme se odradit expresivní výrazy, které byly tehdy běžné. Nenávidět život, doslova „nenávidět svou duši“ zde znamená, že člověk přestane považovat svůj vlastní prospěch za nejvyšší hodnotu a dovede ho obětovat. Ježíš říká: Nikdy nezapomeňte, že jsou věci a hodnoty, které jsou daleko důležitější než vlastní sebeuspokojení a úspěch.
Ježíš dobře ví, že kdyby se vrátil do Galileje a začal kázat pohanům, vyhnul by se nepřátelství a utrpení. Stal by se z něj slavný a vážený rabín. On se však rozhodl zůstat v Jeruzalémě a vystavit svou zvěst a život útokům těch, kteří ho nenávidí. Měl tehdy před sebou opravdu jen tyto dvě možnosti: Buď odejde do bezpečí a dá tak za pravdu těm, kteří o příchodu Božího království nechtěli ani slyšet nebo se za příchod Božího království osobně postaví. Pak ale musí dát v sázku úplně všechno - i svůj vlastní život.
Kdyby Ježíš ze strachu o vlastní přežití a z touhy po slávě z Jeruzaléma odešel, dal by tím najevo, že království Boží nepřišlo a Bůh ho neposlal. Všechno, co učil a sliboval, by se v tu chvíli rozplynulo a ztratilo věrohodnost. Popřel by všechno, čemu věřil. Jestliže však v Jeruzalémě zůstane, musí podstoupit i to největší riziko.
On sám přece řekl, že nemůžeme sloužit dvěma pánům. Jsou chvíle, kdy nelze dělat kompromisy. Kdo káže vodu a sám pije víno, je lhář a podvodník. Právě to, co nám křesťanům mnozí právem vytýkají, totiž že něco jiného říkáme a něco jiného pak děláme, u Ježíše neplatí. Ježíš nebyl jen skvělý řečník a zázračný léčitel. Náš Pán byl především osobně věrný tomu, čemu věřil a učil. Kdyby se nám zachovaly pouze jeho výroky a podobenství, mohli bychom obdivovat jejich hloubku a krásu, ale všechno by to byla jen teorie a nezávazné úvahy.
Ježíš však svá slova a víru zpečetil vlastní krví a životem. Když trpěl a umíral, neměl žádnu výhodu. Byl v tu chvíli člověkem jako každý z nás . Neměl nic jiného než víru v Boha, který své věrné neopouští. Nebylo to žádné divadlo s předem zajištěným koncem, ale odvaha zemřít pro něco, co má větší cenu než vlastní život. A je třeba říci, že jen taková víra má smysl a cenu.
Člověk si sice může s vírou jen zahrávat a udělat si své křesťanství pohodlné a bezbolestné. Ale taková víra ovoce nepřináší. Jsou chvíle, kdy se i my musíme rozhodnout, zda pro víru něco obětujeme. Jen tak poznáme, co pro nás Bůh skutečně znamená. A přesně na to čeká i naše okolí. Ne podle našich zbožných řečí a návštěvy kostela, ale teprve podle toho, co své víře obětujeme, lidé poznají, nakolik to myslíme vážně a nakolik je to pro nás jen zvyk a ideologie. Není přitom třeba pro víru hned umírat. Každý den se přece rozhodujeme, zda dáme přednost svému vlastnímu prospěchu, nebo tomu, co víc prospěje druhým. Každý den je možné být poctivý nebo lajdák. Ustoupit nebo za každou cenu prosadit svou.
Ale co z toho člověk má, když se pro něco se obětuje? Jde jen o dobrý pocit nebo dokonce mravní převahu? Všechno přece nasvědčuje tomu, že kdo se pro něco obětuje, většinou jen ztrácí a osobně z toho nic nemá. Možná pomohl dobré věci, ale sám si nic dobrého neužil. Lidová moudrost nepřeje oběti ani sebezapření. Copak kolem sebe denně neslýcháme: „Nebuď hloupý, nikdo ti nic nedá. Starej se sám o sebe. Co tě nepálí, nehas. Co si neuděláš, nemáš. Pro dobrotu na žebrotu.“
Ale je tu i jiná zkušenost. Z vyprávění předešlých generací víme, že když rolník na jaře sil zrní, musel kolikrát sáhnout na poslední zbytek loňské úrody. Rozhazoval po poli zrní, z kterého mohl upéct chléb svým dětem. Na venkově býval na jaře často hlad a lidé doslova s pláčem seli poslední zrnka, co jim zbyla. Ale museli je obětovat, jinak nebyla naděje na příští úrodu. To je zkušenost z přírody. Bez oběti není života.
Ale je tu i dějinná zkušenost. Přišla chvíle, kdy izraelský národ doslova zmizel. Byl zbořen chrám, lid odveden do zajetí a všechna naděje zmařena. Boží lid byl tehdy doslova rozhozen mezi ostatní národy, aby se tu ztratil a zanikl. A přece se stalo něco podivuhodného. Po padesáti letech izraelský národ znovu povstal k životu. Když se vraceli domů, cítili se jako ve snu. Samu tom nemohli uvěřit. Ale to nejdůležitější bylo, že se vracel docela jiný národ. Ne fyzicky, ale duchovně. Všechno utrpení a ztráty, kterými museli projít, je změnily. Oběť, kterou přinesli, nebyla marná. Teprve v zajetí a rozptýlení uvěřili, jak mocný a dobrý je jejich Bůh a přilnuli k němu celým srdcem.
A podobné je to i se smrtí Ježíše Krista. Když umíral na kříži, všem se zdálo, že je to konec. Nechápali proč nemyslel víc na sebe a nevyužil své moci? Proč někam nezmizel a neudělal třeba jen malý zázrak ve svůj prospěch. Ale Ježíš věřil, že jeho oběť není zbytečná a přinese mnohým užitek. Tak jako obilné zrno, které na jaře umírá v zemi, ale v létě přináší bohatou úrodu. Ježíš věřil, že se k němu Bůh přizná, i když zemře jako prokletý na dřevě kříže. Věřil, že Boží království skutečně nastalo. Třetí den po jeho smrti se to potvrdilo. Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. A jen díky tomu víme, že Boží království je definitivně mezi námi.
Jaké ovoce přinesla jeho smrt? Apoštol to říká velmi zřetelně: Kristova smrt navždy zbořila zeď, která oddělovala Izrael a pohany. Když přišli řečtí poutníci do Jeruzaléma, nalezli na chrámovém nádvoří vysokou zeď a na ní nápis, který jim pod trestem smrti zakazoval vejít a účastnit se chrámové bohoslužby. Ten zákaz byl věčný a trvalý. Pohan nikdy nemohl dojít odpuštění svých hříchů. Mohl se snažit žít podle zákona, mohl věřit v jediného Boha, ale nikdy nemohl nalézt smíření s Bohem, které potvrzovala pouze chrámová oběť.
Ježíšova smrt tuto chrámovou oběť jednou provždy nahradila. Ale nejen to. Vztahuje se na rozdíl od chrámové oběti na všechny lidi a na celý svět. Bůh přijal Ježíšovu smrt jako výkupné za naše hříchy. Byla zrušena přehrada mezi lidmi. Díky Ježíšově věrnosti a statečnosti víme, že Bůh chce, aby byli spaseni všichni lidé bez rozdílu.
Byl to právě Ježíšův kříž, který přivedl k Bohu tisíce a miliony lidí. Řeků i Barbarů, pánů i otroků, mužů i žen. Ti všichni díky této oběti uvěřili, že jim byly odpuštěny hříchy a mohou začít nový život zbavený strachu a úzkosti. Kdyby Ježíš nezemřel za to, čemu věřil, stal by se jen jedním z filosofů a moudrých rabínů. Zařadil by se mezi ty, kteří to možná dobře mysleli, ale nedomysleli. Vždyť krásných slov už tady bylo, ale nikdo se jimi ještě najedl. Ale z Ježíšovy oběti se zrodil nový svět. Lidé, kteří slyší o Ježíšově kříži a vzkříšení, mohou poznat uvěřit, že je Bůh skutečně miluje a nabízí jim naději, které se nic na světě nevyrovná. To zrno, které bylo na Golgotě pohřbeno, vyklíčilo a dodnes vydává své plody. Jen díky tomu, že Ježíš netoužil po slávě, naše naděje ani dnes neumírá, i když jí leckdo už zvoní umíráčkem. Amen.

JG, 20.3. 2005 Brno

RSS kanál

Syndikovat obsah