Šalomounův soud

Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj. Jedna z těch žen řekla: "Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila. Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou. Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla. Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila." Druhá žena však prohlásila: "Nikoli. Můj syn je ten živý a ten mrtvý je tvůj." Ale první trvala na svém: "Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj." A tak se před králem hádaly. Král řekl: "Tato tvrdí: »Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.« A tato tvrdí: »Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.«" Král proto poručil: "Podejte mi meč." Přinesli tedy před krále meč. A král nařídil: "Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé." Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: "Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!" Ale druhá řekla: "Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je!" Tu král rozhodl: "Dejte to živé novorozeně té, která řekla: »Neusmrcujte je«; to je jeho matka." Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.1 Královská 3:16 - 28

Milí bratři a milé sestry!
Stojíme dnes na prahu nového roku a to je dobrý důvod k tomu, abychom se hned na začátku zamysleli na tím, kterým směrem se vydáme. Nebudeme spekulovat o tom, co nás čeká, protože to stejně nikdo z nás neví a vědět nemůže. Naše budoucnost je z Boží milosti otevřená a jsme to z velké části právě my, kdo ji tvoříme. Než abychom hádali, co se v tomto roce stane, je daleko důležitější se ptát, podle čeho bychom se měli rozhodovat, z jakých chyb se poučit a čemu dávat přednost.
V podobné situaci byl kdysi Šalomoun, když přebíral vládu po svém otci Davidovi. I on měl před sebou něco nového a nepoznaného. Podobně jako my stojíme na prahu nového roku, stál tehdy Šalomoun na prahu nového úkolu - spravovat dobře svěřenou zemi a být jí dobrým vládcem. Stejný úkol - i když v menší měřítku - čeká i každého z nás.
To první, čeho si všimneme, je pokora. Šalomoun přiznává, že úkol, který ho čeká, přesahuje jeho schopnosti a umění. Stejné by to mělo být i u nás. I když za sebou máme třeba už řadu let života, neměli bychom si myslet, že stačí, když pojedeme ve starých známých kolejích. Přiznejme si poctivě, že nás v novém roce čeká cesta, po které jsme ještě nikdy nejeli. Vlak našeho života čeká řada nepřehledných zatáček a táhlých stoupání. Kdo si myslí, že tento rok zvládne levou zadní, je na velkém omylu. Žít dobře a poctivě je vždycky nad naše síly a je dobré si to hned 1. ledna ráno poctivě uvědomit. Jedině toto přiznání nás přiměje k tomu, abychom si příliš nefandili a nepřeceňovali své schopnosti..
Šalomoun prosí Boha o dvě věci. O moudrost a vnímavé srdce. Vnímavé srdce znamená citlivost. Schopnost vidět pod povrch věcí. Nejednat a nesoudit ukvapeně. Moudrost je umění nalézt pravdu a správně se rozhodnout. Kdo by o podobné dary nestál? Bible nás učí, že Boží dary nejsou pouze pro vyvolené. Vnímavé srdce a dar moudrosti je nabídnut každému, kdo bude poslouchat Pána Boha a chodit po jeho cestách. Dar moudrosti a vnímavého srdce nabízí Bůh každému, kdo není pyšný na svou vlastní chytrost a je ochoten mu naslouchat.
Bible nám nabízí konkrétní příklad, na kterém můžeme vidět, co to znamená mít vnímavé srdce a jednat na základě Boží moudrosti. I když to vypadá, jako ukázka Šalomounovy chytrosti a ostrovtipu, ve skutečnosti je to výpověď o tom, na čí straně stojí Bůh.
Co se vlastně přihodilo? Dvě ženy porodily ve stejné době dítě. Jedno z dětí však zemřelo, zatímco druhé zůstalo na živu. Co přesně se tu noc stalo v onom domě, věděly jen ty dvě matky. Každá z nich však tvrdila něco jiného. Navzájem se obviňovaly, že jim ta druhá mrtvé dítě podstrčila. Obě stejně rezolutně tvrdily, že živé dítě patří jim. Problém byl v tom, že neexistoval svědek, který by tvrzení jedné nebo druhé potvrdil. Jak takovou situaci vyřešit?
Když už dopředu víme, co Šalomoun udělal, ani si neuvědomíme, že se nabízela celá řada jiných možnosti, jak takový případ vyřešit. Stojí za to se nad nimi chvíli zamyslet.
Většina králů a soudců by se takovým případem vůbec nezabývala. Ty dvě ženy byly přece nevěstky. Děti se jim narodily mimo manželství. Byly důsledkem morálního selhání a hříchu. Šalomoun mohl ty ženy klidně vyhnat se slovy: „Sami jste si zavinily, co se stalo. Vždyť ani nevíte, kdo jsou otcové vašich dětí? Já to za vás řešit. nebudu!“Ale Šalomoun se snižuje k tomu, aby řešil spor dvou prodejných žen a snaží se jim dopomoci ke spravedlnosti. Příběh tak potvrzuje, že Bůh jen připraven nám pomoci i tehdy, když jsme si své problémy samy zavinily. Bůh nás neodhání a neodmítá, i když jsou naše těžkosti důsledkem vlastních hříchů a chyb. K Bohu se může obrátit každý člověk, i když ví, že by se měl za své problémy stydět. K Bohu můžeme přijít s každým problémem a s každou bolestí. Pamatujme na to v novém roce, až zase vyvedeme nějakou hloupost. Styďme se, za to, co jsme způsobily, ale nestyďme se s tím přijít k Bohu, neboť jedině on může naše problémy vyřešit.
Nejjednodušším způsobem, jak mohl Šalomoun spor vyřešit, bylo losování. V té době se boží vůle velmi často zjišťovala losem a je překvapivé, že se Šalomoun k této tehdy velmi rozšířené metodě neuchýlil. Mělo by to tu výhodu, že by sám nemusel rozhodovat nic. Hodil by šekelem a bylo by jasno. Bible však dává ruce pryč od toho, abychom hledali pravdu a Boží vůli za nějakými náhodnými jevy. Tak jako se Bůh nezjevuje v ohni, v bouři, ani v zemětřesení, tak jako se nedá jeho vůle vyčíst z pohybu planet ani ze směru tahu ptáků, nedá se poznat ani z náhodných jevů a znamení.
Tomu, co si Bůh přeje, je třeba pozorně naslouchat a ne sledovat, zda nám padne panna nebo orel. Boží vůli nemáme hledat v náhodných událostech, které nemůžeme změnit. Ne slepá náhoda, ale naše vnímavost a snaha porozumění Božím cestám, poctivé hledání v Písmu a upřímná modlitba nám ukáži cestu a směr, kterým se dát.
Šalomoun mohl ovšem celý spor vyřešit také tím, že by vyhledal nějakého opuštěného sirotka a přidal by ho k dítěti, o které se ženy přetahovaly. Pak by podělil obě ženy jedním dítětem, aby ani jedna z nich nepřišla zkrátka. Bylo by to humanistické řešení. Sirotek by dostal mámu, obě nešťastné matky by měly po dítěti a všichni by mohli být spokojeni. Jen by se tím mlčky potvrdilo, že lež a podvod se nakonec vyplácí. Lidé by si řekli, když někdo spáchá zločin, a nikdo ho přitom nevidí, vydělá na tom. Šalomoun by sice uspokojil obě ženy, ale pravda by dostala na frak. A to by bylo zlé. Moudrost nespočívá v tom, že se vyhoví pokud možno všem. Náš úkol je nalézt pravdu, i když si tím třeba naděláme nepřátel. Lež se a podvod se nesmí vyplácet.
Podobně by to dopadlo, kdyby Šalomoun ženám sporné dítě odebral a dal ho na vychování některé jiné ženě. Potrestal by tak obě sokyně. Když se nemůžete dohodnout, nebude mít dítě žádná. Bylo by to sice rychlé a elegantní řešení, ale znamenalo by to odsoudit stejně vinnou i nevinnou. Někdy se to tak dělá. Nejjednodušší je potrestat všechny. Když se cítíme ukřivdění, pomstíme se někdy všem bez rozdílu. Ale tím se zlo šíří dál a dál a vrací se pak jako bumerang, když to nejméně čekáme.
Šalomoun mohl obě ženy také podrobit tělesnému trestu. Byla to tehdy běžná vyšetřovací metoda. Vycházelo se z představy, že bolest člověka donutí říci pravdu. Naštěstí dnes už víme, že ve strachu a bolesti je člověk schopen říci a přiznat cokoli, jen aby se mu ulevilo. Nevyhrála by tedy pravda, ale hrubá síla, strach a ponížení. Když někoho vystrašíme a zaženeme do kouta, když mu pohrozíme nebo mu dokonce způsobíme bolest, nic pravdivého se o od něho nedozvíme. Ve strachu možná lidé řeknou a udělají, co po nich chceme. Ale nic dobrého to nepřináší. Násilím se nic nevyřeší.
Šalomoun naplněn Duchem Boží moudrosti se však rozhodl postupovat jinak. Nepoužil ani jeden z obvyklých způsobů, jak se tehdy řešily podobné případy, kdy chyběl očitý svědek. Podrobil však ty ženy zkoušce. Mohli bychom ji nazvat zkouška lásky. Předstíral, že chce dítě zabít. A tu se ukázalo, že jedna z žen to docela přivítala. „Když nemůžeme mít dítě obě, ať ho nemá ani jedna.“ Na tomto příkladě vidíme, jak strašně může člověk změnit závist. Ty ženy byly možná ještě včera dobré přítelkyně. Žily v jednom domě a společně se staraly o své děti. Ale naráz přeje jedna druhé to nejhorší. Závist dovede rozeštvat nejednu rodinu a zničit i ty nejkrásnější vztahy. Závist je špatný rádce. Nepočítá totiž s tím, že Bůh nám může nahradit, oč jsme přišli. Závistí se nechá opanovat ten, kdo už od Boha nic nečeká. A to není moudré ani prozíravé.
Ale je tu ještě druhá žena. Když slyší, že chce král dítě rozpůlit mečem, odvážně a bez dlouhého přemýšlení vykřikne: „Dejte ho té druhé. Já se ho vzdávám. Jen ho, prosím vás, nechte naživu!“
A my si v duchu řekneme: Ano, tak mluví jeho pravá matka. Jenže tak mluví nejen matka. Stejně mluví každá nezištná a čistá láska. Opravdová láska se raději vzdá toho, co jí patří, než aby někomu ublížila. Mateřská láska, která klade dítě nad sebe sama, je srovnatelná s láskou, kterou nás všechny miluje Ježíš Kristus. A touto láskou bychom se měli řídit nejen když jde o životy našich dítěte, ale i ve všech ostatních případech. Neboť k této lásce a životní moudrosti se Bůh přiznal.
Šalomoun neměl možnost zjistit, která žena je skutečnou matkou dítěte. Neexistoval svědek ani žádný jiný důkaz. Bylo tu pouze svědectví proti svědectví. Ale když si měl vybrat, které ženě to dítě svěří, dal ho té, které jej milovala víc než sebe. Té, která byla připravena se ho vzdát, aby mu zachránila život. Podobně bude Bůh soudit i nás. Ne podle našich hříchů, ale podle lásky, kterou projevíme.
Ty dvě ženy jsou jako dvě životní cesty. Jedním směrem míří cesta sobectví, závisti, ukřivděnosti a mnozí po ní kráčí. Ale je tu také cesta sebezapření, lásky a oběti. Je úzká a málo navštěvovaná. Bible však svědčí o tom, že Bůh si svou cestu už dávno vybral. To by nás mohlo povzbudit a inspirovat, až budeme stát na rozcestí. Bůh tak jako pravé matky dává přednost svým dětem před sebou samým. Ježíš Kristus za nás položilo život, abychom mohli žít zbavení všeho strachu a výčitek svědomí. A zve nás, abychom se i my vydali tímto směrem.
Brno, 1.1.2005, JG

RSS kanál

Syndikovat obsah