Nejprve kostel a pak nemocnice.

Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.

2 Kor 7,9

Milé sestry a milí bratři!

Co vás napadne, když na začátku bohoslužeb slyšíte apoštolský pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista? Myslím, že už o tom skoro ani nepřemýšlíme. Když se nějaká věta často opakuje, stane se z ní samozřejmost, podobně jako když nám někdo řekne Dobrý den. A přitom je to krásné přání a požehnání.

Zkusme si proto dnes připomenout, jaká je to výsada - žít v milosti Boží. V prvé řadě to znamená, že mezi námi a Bohem je mír. I když jsme lidé hříšní a dovedeme být někdy docela zlí a protivní, díky Boží milosti se za svůj život nemusíme stydět. V Kristu se s námi Bůh smířil a nepočítá nám naše provinění. Díky tomu můžeme být se svým životem spokojení a nemusíme si stále něco vyčítat a někomu něco vyčítat.

Dalším ovocem Boží milosti je naděje. Navzdory úzkosti a strachu z různých nebezpečí a protivenství, můžeme počítat s tím, že nám Bůh pomůže a mnohé z toho, co nás dnes děsí, nakonec dobře dopadne. A díky tomu můžeme být odvážní a optimisté.

Dalším projevem Boží milosti je Kristovo vzkříšení, které nám zaručuje, že nad námi nebudou mít poslední slovo naše nemoci, stáří a smrt. Náš život je díky tomu jedinečný a bude pokračovat. A proto má smysl a trvalou hodnotu i všechno dobro, na kterém se podílíme, o které usilujeme a za které se modlíme.

Nic z toho jsme si nezasloužili a přece s touto příznivou prognózou a dobrou náladu smíme začínat každý den. Milost Boží je to, co najdeme každé ráno tak říkajíc pod polštářem, ať jsme byli včera hodní nebo zlí. A ta Boží milost je každý den nová a čerstvá - stejně jako chleba, který si kupujeme u pekaře. Milost Boží je základním kamenem našeho života. Je to naše bohatství, jistota, síla a radost. Díky Boží milosti víme, že náš život není zbytečný.

Boží milost má v našem životě často docela konkrétní podobu. V dnešním textu, čteme, že se církve v Makedonii osvědčili v mnohém soužení. To znamená, že s vírou dokázali vzdorovat různému nebezpečí a dožili se Boží pomoci. A něco podobného se děje i dnes. Někdo se uzdraví z vážné nemoci. Jiný najde lásku v pozdním věku. Někomu se po dlouhém čekání narodí dítě. Jinému se podaří najít dobrou práci nebo založit úspěšnou firmu. Většině z nás se dnes vede velmi dobře a nemáme si nač stěžovat. Bylo nás na základní škole ve třídě třicet spolužáků. Osm z nich už nežije! Jak to, že já ještě žiju a nic mi nechybí? Kdybych se narodil v Sýrii, kam bych teď asi utíkal? Když jsem byl před rokem v Chorvatsku, vyprávěla nám naše vrstevnice, že chodí každý den se slzami v očích kolem pomníčků, kde jsou jména chlapců, s kterými chodila do školy a k muzice. Pak je občanská válka rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. A ona už se té úzkosti a strachu z lidské nenávisti nikdy nezbaví. A my tady řešíme, který politik víc krade a kde mají lepší pivo. Silnice máme sice mizerné, ale žijeme ve svobodné a bohaté zemi.

Ale za co mají být vděční lidé, kterým život nadělil trápení, úzkosti, nouzi, nemoci? Je přece mnoho lidí, kterým se zdá, že právě oni nemají důvod být někomu vděční. Lidé, kteří byli okradeni, ponížení a pronásledováni. Lidé nemocní, zklamaní a opuštění. Ale i pro ty Pán Bůh něco dobrého udělal. Poslal na svět svého syna, o němž jsme v dnešním textu četli, že byl bohatý, ale pro nás se stal chudý, abychom jeho chudobou zbohatli.

Jaké bohatství má apoštol na mysli? Boží blízkost. Když někdo prožívá trápení, smí díky evangeliu vědět, že ho Bůh neopustil, ale je v tom trápení spolu s ním a vedle něho. Ježíš Kristus se kvůli nám vzdal všech výhod Božího syna a sestoupil do lidské bídy nejen svým narozením, ale celou svou existencí. Když se někde děje bezpráví a nespravedlnost, když někde zuří válka a umírají bezbranní, když odněkud lidé utíkají nebo někdo někoho ponižuje a uráží – všude tam je Boží syn Ježíš Kristus mezi nimi, aby s nimi trpěl a snášel všechnu tu nespravedlnost a hrůzu. Jestliže se nevyhnul kříži, nevyhýbá se ani dnes žádné lidské nouzi.

Ale jak to pomůže těm trpícím? Není to jen morfium, které se podává těm, kterým už není pomoci? Ne, evangelium není droga! Boží blízkost pomáhá leckdy víc než všechny léky a peníze. Víra, že když trpíme, je Bůh s námi, je naše největší bohatství a síla. To, že se Bůh v Kristu přiznal k nemocným, umírajícím a ponižovaným je největší zázrak křesťanské víry. Bohové přece byli vždycky s těmi úspěšnými a zdravými. A nejen bohové ale i my lidé nejvíc obdivujeme ty zdravé a úspěšné. Ale příchodem Ježíše Krista se stalo navždy zjevné, že se Bůh staví do řady s těmi, kteří mají prázdnou misku. A když člověk ví, že svou chudobou a nemocí neztratil svou cenu a důstojnost, je to často ta jediná síla, která ho ještě může zvednout ze země, aby to nevzdal. Možná mě odepsali lidé, možná jsem už sám nad sebou zlomil hůl, ale jestliže je se mnou v mé bídě Bůh, pak to ještě pořád má cenu.

Bůh ovšem neposílá trpícím na pomoc jen svého Syna. On spolu s ním posílá i všechny, kteří poznali, za co všechno mají být Bohu vděční. I oni se tak jako Syn Boží z lásky a dobrovolně vzdávají toho, co od Boha dostali a dělí se o to s těmi, na které zbylo méně. Naše vděčnost může mít různou podobu. Může to být čas, který si pro druhého uděláme, láska a ochota, s kterou mu pomůžeme, může to být úsměv, podaná ruka, peníze, jídlo, dobrá rada, modlitba, zastání nebo písnička, která zahřeje u srdce. Někdy stačí pouhá přítomnost a upřímné slovo: jsme s vámi, rozumíme vám, podpoříme vás, nezapomněli jsme na vás.

Celá novozákonní víra se dá shrnout do tří slov. Milost za milost. Láska za lásku. Pomoc za pomoc. Odpuštění za odpuštění. Bůh dává tobě a ty to dávej dál. Bůh ti seslal déšť, ty zasej, upeč chléb a rozděl se s těmi, které postihlo sucho. Bůh totiž některým z nás dává víc, než potřebujeme, abychom mohli udělat milost a radost těm, kteří dostali méně. A díky tomu nepoměru se lidé navzájem sbližují, poznávají, spolupracují, společně hodují a oslavují, místo aby spolu válčili, záviděli si a jeden druhého nenáviděli.

Moudře to Pán Bůh zařídil. Kdybychom měli všichni stejně, nikoho bychom nepotřebovali. Ale takhle si své bohatství a nouzi vzájemně vyrovnáváme a díky tomu se mezi námi vytváří pouto lásky a solidarity. Jedni jsou vděční za to, co od druhých dostali a druzí mají radost, že mohli být někomu užiteční. Tato země oplývá mnohým bohatstvím a je na nás lidech, abychom si to vděčně, spravedlivě a s láskou přerozdělili. A nás křesťany Bůh pověřil tím, abychom šli příkladem a případně tu pomoc řídili a organizovali.

Nedivme se proto, že milostí, kterou odpovídáme na milost Boží, mohou být i peníze. V našem dnešním textu se totiž slovem milost myslí peněžní sbírka, kterou Pavel organizuje v Makedonii a Řecku pro potřebné v Jeruzalémě. Peníze přitom nemají zrovna dobrou pověst. Snadno se mohou stát modlou a někteří lidé nikdy jich nemají dost.

Ale moudří lidé dovedou pomoci peněz zachránit život, projevit lásku, nasytit hladové, prodloužit život, umožnit vzdělání, ukončit válku a zmírnit utrpení nebo postavit kostel, kde po celá desetiletí nalézají lidé pomoc ve slovech evangelia a milosti Boží. Neboť málo platné, k tomu, aby si lidé začali nezištně pomáhat a vzdávat se toho, co dostali, musí se ot někde naučit, vidět, slyšet a prožít, že Ježíš Kristus za ně zamřel a vstal z mrtvých.

Často máme dojem, že bychom měli dávat peníze především na chudé, nemocné postižené, pronásledované – jinými slovy na diakonii. Tam ty peníze slouží účinně a bezprostředně. Ale kdyby nebylo církve a kázání evangelia, nebyla by žádná diakonie a ani mnohá lidská solidarita. K tomu, aby si lidé začali pomáhat a dělit se o chléb, je třeba nejprve ty dárce povzbudit evangeliem. Ukázat jim Krista za nás ukřižovaného a pro nás zmrtvýchvstalého. Nejprve byly kostely a pak i nemocnice. Nejprve bylo kázáno Boží slovo a teprve pak si lidé začali pomáhat a odpouštět.

K tomu, aby lidé byli méně pyšní a sobečtí, je třeba, aby bylo aktualizováno Boží slovo v kázání, měla se kde scházet nedělní škola, někdo vyučoval konfirmandy, byla slavena večeře Páně a v našem srdci zněly písně o Boží pomoci a lásce. To je základ lidské solidarity a kolébka naši vděčnosti. Dovedete si představit, jak bychom byli tvrdí a nelítostní, kdyby nebylo Ježíše Krista a biblických příběhů, kterým tu od mládí nasloucháme. Naši předkové mohli zajisté na tomto místě vybudovat nemocnici nebo sirotčinec. Jistě by toho bylo třeba – tehdy i dnes. Ale oni nejprve vybudovali chrám, aby mělo kde zaznít evangelium. A díky evangeliu, které tu neděli co neděli jako povzbuzení, inspirace a posila ovlivňuje lidská srdce – mnozí se rozhodli a mnozí ještě rozhodnou pomáhat svým bližním, stavět nemocnice, budovat mosty, objevovat léky, předávat zkušenosti, chválit Boha hudbou a zpěvem, pečovat o postižené a žít spravedlivě.

Tento kostel byl vybudován díky penězům a darům z celé naší vlasti a protestantské Evropy. Tak jako apoštol sbíral v Makedonii peníze na chudé v Jeruzalémě, sbírali se po tehdejším Sióně peníze na chudé české evangelíky v Brně. Ti sem přicházeli z okolních venkovských sborů za prací a nepatřili jim tu žádné domy ani fabriky. Ale prozíraví mužové a ženy věděli, že Brno takový kostel, kde by se kázalo česky o milosti Boží, potřebuje. Proto začali sbírat peníze, psát dopisy a oslovovat své souvěrce v celé Evropě. Byla to stavba pro budoucnost, tak jako když Marie Terezie stavěla silnice, po kterých jezdíme dodnes. Ten kostel tehdy před sto dvaceti lety postavili sobě i nám. A my ho zase musíme předat dalším pokolením jako pramen vody živé a čisté.

Milost, opora, naděje a láska, kterou nás Bůh zahrnul, dovede být totiž nakažlivá. Šíří se a kvasí jako víno v bečce. Když ty máš oporu v Bohu, druzí poznají, že mohou mít oporu v tobě. Když víš, že Bůh odpustil tobě, dokážeš odpustit svému sousedovi a soused pak třeba odpustí své ženě. Bezděčně se tak stáváme jeden druhému posly a anděly Božími. Kdo poznal, že mu Ježíš Kristus svou obětí na kříži umožnil klidný a spokojený život, bude se chovat docela jinak, než ten, kdo život vnímá jako příležitost ke svému prosazení. A jeho okolí si toho všimne a někoho dalšího to inspiruje a povzbudí, aby byl také takový. Jak krásné a povzbuzující je, když člověk může a chce pomáhat, protože ví, že toho sám mnoho dostal.

Bože, díky za všechno, co jsi nám dal a dáváš. Díky za radost z darů země. Díky za Tvého Syna Ježíše Krista, který nám přinesl radost a naději. Díky za Duch svatého, který nám napovídá, jak a komu můžeme pomoci. Amen

Vstup: Př 3,28-28

Čtení 2 Kor 8,1-15

Poslání: Žd 6,9-12

Písně: 103, 473, 549

Brno 25.10, 2015, Jiří Gruber

120. výročí postavení Betlémského kostela

Odkaz do bible: 
2 Kor 7,9
Bohoslužby: 
Ne, 25. 10. 2015

RSS kanál

Syndikovat obsah