Cizí jho

Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. ´A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin a `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´. Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.

2 Kor 6,14 - 7,1

Milí bratři a milé sestry!

V souvislém výkladu druhého listu Korintským jsme se dnes dostali k pasáži, která vzbuzuje mezi čtenáři a teology značné rozpaky. Původně jsem myslel, že ten oddíl raději vynechám, protože s jeho obsahem vnitřně nesouhlasím. Ale právě taková biblická místa, bychom neměli snadno obcházet.

Náš oddíl zřetelně vybočuje ze souvislosti a nenavazuje na předchozí ani následující verše. Po literární a obsahové stránce je to zřejmá vsuvka. Ale jak se tam dostala? Jedním z možných vysvětlení je, že Druhá epištola Korintským v dnešní podobě není jeden souvislý text, ale sbírka několika dopisů, které byly teprve dodatečně sestaveny v jeden celek. Víme, že Pavel napsal do Korintu nejméně šest dopisů, ale v bibli máme pouze dva. Mohlo se tedy stát, že náš oddíl byl původně částí samostatného dopisu a na toto místo byl vložen dodatečně. Tím není nijak snížena jeho výpovědní hodnota, ale tento předpoklad nám pomůže lépe ho pochopit.

V předchozí Pavlově korespondenci do Korintu totiž najdeme podobné téma v 5 kapitole Prvního listu. Zde se dokonce mluví o tom, že Pavel již v té věci nějaký dopis napsal. Co kdyby to byl právě náš dnešní útržek, který se při konečné redakci dostal až do Druhého listu. Je to sice spekulace, ale když si přečtete nejprve 6. kapitolu Druhého listu Korintským a po ní 5. kapitolu Prvního listu, zapadá to pěkně dohromady. Pavlovy listy se možná zachovaly v neúplných opisech, a protože církev chtěla zachovat co nejvíce Pavlových slov, musela některé části pospojovat, jak nejlépe uměla.

Předpokládejme tedy, že situace, do které Pavel píše, je následující. Jeden z členů sboru si vzal za manželku ženu svého otce. Nebyla to sice jeho matka, ale macecha a podle všeho vdova. Podle židovských ale i pohanských pravidel bylo však takové jednání nepřípustné. Nikdo si nesměl vzít ženu po svém otci, neboť se to chápalo jako neúcta k rodičům. O vdovu se měl syn postarat, ale nesměl vstoupit do lože svého otce.

Pro nás je podstatné, že někdo porušil pravidla, která byla tehdy závazná a svatá. A v takové situaci, píše Pavel, je třeba jasně říci, že křesťanova svoboda má své hranice. Mnohé příkazy Mojžíšova zákona přestali být aktuální, protože Kristovou obětí za všechny se potřeba vnější odlišnosti Božího lidu stala minulostí. Ale zákaz žít se svou nevlastní matkou stále trvá a platí. Takovému člověku je třeba dát jasně najevo, že takové jednání mezi křesťany nemá místo a slouží pouze k pohoršení.

Pavel dokonce trvá na vyloučení takového člověka z církve. Až se shromáždíte - vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Tato dobře míněná slova nadělala později v životě církve pěknou paseku. Na jejich základě se upalovalo, popravovalo, proklínalo a posílalo do vyhnanství.

Pavel má však na mysli morální odsouzení takového jednání, nikoli likvidaci člověka jako takového. Vyloučení z účasti na večeři Páně bylo dostatečným oddělením, které dá každému signál, že takové jednání je mezi křesťany nepřípustné.

Apoštol obhajuje odmítnutí takových lidí citáty ze Starého zákona, která dnes vzbuzují rozpaky. Z knihy Deuteronomium jsme četli, že nesmíme orat společně volem a oslem, osévat pole dvojím semenem nebo nosit šaty z dvojí látky. A v Levitiku dokonce čteme, že nesmíme křížit jednotlivé druhy rostlin. Za tímto zákazem stojí přesvědčení, že náš svět byl stvořen jako dobrý a byl to sám Bůh, kdo způsobil rozrůzněnost rostlin a živočichů. Podstatou Božího stvoření je vlastně oddělení. Světla od tmy, vody od země, stromů od rostlin, plazů od ptáků, mužů a žen. A člověk to nesmí s prominutím zase splácat dohromady. Pak by v tom byl chaos a zmatek a nikdo by nevěděl, co je co.

Byl to Bůh, kdo stvořil vola i osla. Oba jsou potřební, ale každý jindy a jinak. Proto je nesmíš zapřáhnout do jednoho vozu, neboť každý je jinak silný. Vůl dobře oře a osel věrně nosí břemena. Ale v jednom zápřahu jsou k ničemu a jeden druhému překáží. To je jako byste jeli na výlet jeden na kole a druhý autem. Cyklista by se mohl strhat a automobilista by zničil spojku, jak by stále jen popojížděl.

Máme tomu tedy rozumět tak, že nemá cenu, aby se dali dohromady lidé věřící a nevěřící? Je zřejmé, že každý z nich má jiné hodnoty, pravidla, zásady a společně jim to těžko bude fungovat. Budou se hádat a v řadě situací každý potáhne na jinou stranu.

To by pak ale byla předem odsouzena k nezdaru všechna smíšená manželství, rodiny, přátelství, každý mezináboženský dialog a spolupráce. Přitom jsou to hodnoty, kterých si dnes naopak velice ceníme, i když víme, že není jednoduché, aby spolupracovali lidé různých národů, náboženství, povah, tradic a zvyků. V důsledku by to však vedlo ke striktnímu oddělní ras, národů a náboženství – což by se jistě mnohým líbilo, ale právě křesťanství na tomto poli vykonalo obrovský kus pro myšlenku smíření a spolupráce.

To by pak někdo mohl také říci: Oddělme zdravé a nemocné, chudé a bohaté, černé a bílé, evangelíky a katolíky, chlapce od děvčat. Postavme ploty a vytvořme homogenní společnost, církev, firmu nebo rodinu. Nemějme s cizinci nic společného. Bylo by to samozřejmě jednoduší, ale toto apoštol na mysli určitě nemá!

Vždyť právě první křesťanské sbory byly proslulé a podivuhodné tím, jak různí lidé se v nich sešli. Páni a otroci, muži a ženy, židé a pohané, zdraví a postižení. Dokonce spolu jedli a pili u jednoho stolu. Spojovalo je, že všichni vyznávali Ježíše Krista. Ale ani to není tak docela pravda. Apoštol několikrát píše o tom, že do shromáždění církve přicházeli i lidé nevěřící a uvažuje, co si takový člověk pomyslí, kam si sedne a kdo ho přivítá. (1 Kor 10,27, 14,23-24, Jk 2,2). Kdyby církev nebyla hned od začátku otevřená a vstřícná k pohanům a nevěřícím, nemohlo by se evangelium šířit takovým tempem. Navíc je známo, že právě tam, kde se sejdou lidé různorodí a začnou spolupracovat, dochází k  technickému a kulturnímu pokroku. Stačí zmínit vystěhovalectví do Ameriky, černošské spirituály, jazzovou hudbu, česko - německo - židovskou kulturu předválečné Prahy ale i Brno, kde vznikl díky německým podnikatelům a českým dělníkům moravský Manchester.

Všichni asi známe krásná a tolerantní manželství, která tvoří lidé věřící a nevěřící. Také apoštol považuje manželství mezi pohanem a křesťankou za nadějné a doporučuje, aby bylo zachováno (1Kor 7,12-15)! Jestliže však mohou věřící a nevěřící společně vychovávat děti ke svatosti, jak může tentýž apoštol napsat, že se nesmíme nechat zapřáhnout do cizího jha?

Při podrobnějším čtení našeho oddílu ovšem zjistíme, že Pavel neodsuzuje společenství křesťana s pohanem, ale věřícího křesťana s pokryteckým křesťanem, tedy dvou lidí, z nichž jeden z víry skutečně žije, kdežto druhý ji pouze předstírá a přitom vědomě hřeší a tak říkajíc klame tělem.

V páté kapitole prvního listu to apoštol říká docela jasně: Napsal jsem vám v předchozím listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? My máme soudit ty, kdo jsou z nás. Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte proto toho zlého ze svého středu!

To už je srozumitelnější. Nebezpečí, které nám hrozí, nepřichází primárně od těch, kteří jsou jiní a jasně se deklarují jako nevěřící nebo ateisté. Tam člověk ví, na čem je. Nejhorší je, když se někdo tváří, že je křesťan, ale přitom dává špatný příklad a tím nás svádí, abychom byli stejně lehkověrní, lhostejní a suverénní jako on.

To je nebezpečné! Protože tady nepoznáme rozdíl. To je jako když se pole oseje pšenicí a koukolem. A my dlouho nevíme, co je co a když to konečně zjistíme a chceme plevel vytrhat, je pozdě, protože vytrháme s koukolem i pšenici (Mt 13,29).

Když se někdo prohlašuje za křesťana, a přitom dělá špatné věci, nadělá víc škody než užitku. S takovými obojetníky, říká Pavel, nemějte nic společného (2 Kor 11,13).

Ale ani po tomto vysvětlení nám z toho není dobře. Je-li to tak přísné, pak bychom asi všichni pro jistotu odejít. Protože kdo z nás nikdy nepodváděl, nedělal se lepší, nekázal vodu a nepil víno. Asi bychom se divili, kolik skrytých neřestí se skrývá za naší navenek slušnou fasádou. Kdo z nás by tu zůstal, kdybychom nyní řekli: Všichni hříšníci ven.

Jenže církev Ježíše Krista není pro dokonalé, ale pro hříšníky. Ale jen pro takové hříšníky, kteří činí pokání a dovedou ve svém životě oddělit dobré od zlého (1 Jan 1,16). Církev je pro všechny, kteří vyznávají své hříchy, ale není pro ty, kteří hřeší, a je jim to k smíchu. Od těch se máme distancovat a netáhnout s nimi káru. Na ty si musíme dávat pozor, protože na nás mají zhoubný vliv a dávají špatný příklad.

Naším cíle není vytvořit dokonalou společnost, kde bude hřích vymýcen a nikdo si nedá ani kapičku alkoholu. Jsme a zůstaneme společenstvím hříšníků a chybujících lidí. A přece Bůh slíbil, že bude mezi námi. V Ježíši Kristu se přiznal ke všem hříšníkům a očistil je svou krví. Křesťané nejsou a nebudou lepší. Snad jen o něco pokornější a vděčnější. Jen milost Boží nám dává naději a činí nás svaté v Božích očích.

Našim cílem proto je, abychom se dovedli pohybovat v prostředí, kde se dějí mnohé nepatřičné věci a dokázali těmto pokušením alespoň někdy odolat. Být křesťanem je umění zdánlivě nemožného. Namočit se a přece zůstat suchý. Jít do hospody a neopít se. Být obchodník, ale nešidit. Podnikat a platit daně. Pracovat, i když nás nehlídají. Umět poradit, ale nepovyšovat se. Oženit se a zůstat věrný. Jít v neděli na výlet a přitom asi zajít do kostela. Každé ráno si zacvičit, ale současně se i pomodlit. Chodit na oběd do restaurace, ale před jídlem v duchu poděkovat Bohu. Dělat politiku, ale nenechat se podplatit. Být úspěšný, ale ne pyšný. Být zdravý, ale navštěvovat nemocné. Být nemocný a nestěžovat si. Být starý a zůstat vděčný. Je to těžké, ale s pomocí Boží se nám to někdy podaří a pak je to krásné, slavné a dokonce i nakažlivé. Chvála Bohu.

Pane, prosíme, ať se nebojíme pojmenovat zlo zlem a dobro dobrem. Dej, ať se nad druhé nepovyšujeme, ale dovedeme se přiznat ke svým chybám. Amen.

 

Vstup Dt 22,9-10

Čtení 1 Kor 5,1-13

Poslání: Ef 5,6-14

Písně: 192, 101, 393, 693

Brno 27.9. 2016, Jiří Gruber

Odkaz do bible: 
2 Kor 6,14 - 7,1
Bohoslužby: 
Út, 27. 09. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah