Štít a meč

Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí.

2 Kor 6, 7-10

Milé sestry a milí bratři!

V minulém kázání jsme sledovali, jak apoštol podrobně popsal, co všechno kvůli korintským podstoupil a obětoval. Široký tok jeho řeči se však nezastavil a k devíti trápením a osmi ctnostem přidal ještě sedm paradoxů křesťanského života.

A komu by to snad nestačilo, přidá Pavel návdavkem dva nástroje, které máme k dispozici, abychom odolali pokušením od přátel i útokům od nepřátel. A těch si dnes něco povíme.

Těmi nástroji jsou štít a meč. Obojí má mít podle apoštola křesťan pohotově po ruce. Ale v našem textu se přece o meči a štítu nemluví? Doslova se tu však píše: Máme spravedlivou zbraň nalevo i napravo. A my víme, že každý římský voják měl dvě zbraně: v pravici meč k útoku a v levici štít k obraně. Každý voják musel umět obojí: útočit i bránit se. A to samé má umět i křesťan. Že potřebujeme štít, to bychom chápali, ale nač potřebuje křesťan meč? A jde to vůbec dohromady? Nemá se věřící člověk pouze bránit a nastavovat druhou tvář.

Podobné protiklady však známe i od Ježíše, který učedníkům říká: Buďte chytří jako hadi a mírní jako holubice. Ale jak to chcete udělat? Znamená to, že máme na někoho syčet a na jiného vrkat? Jednoho štípnout a druhému zobat z ruky? Nebudeme pak jako lidé dvojí tváře? Na někoho hodní a na jiného zlí. Copak Ježíš současně neřekl, že máme milovat nejen své přátele ale i své nepřátele? A za příklad nám dal nebeského Otec, který sesílá déšť na dobré i zlé.

Proč tedy má mít křesťan v jedné ruce meč a v druhé štít. Jednou rukou se bránit a druhou útočit? Vysvětlení tohoto paradoxu podávají následující verše. Takto vyzbrojeni máme být, když procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí.

Jde o to, že když nás druzí lidé chválí, máme se tomu všemi silami bránit a když nás a naše bližní útočí, máme se jim se vši rozhodností postavit. Náš štít však není z bronzu a meč z ocele. V listu Efezským apoštol napsal: Naším štítem je víra a mečem Slovo Boží.

Nejtěžší útok, kterému musíme v životě čelit, je naše vlastní touha po slávě. Všichni přitom milujeme uznání. Když mi lidé pochválí kázání, jsem v sedmém nebi. Když mlčí, užírám se pochybnostmi. A tuším, že ani vy nebudete o moc jiní. Kdo z nás by nechtěl být obdivován, uznáván, respektován, odměňován a milován. Ale přitom je to tak zrádné! Jak snadno si lidmi chválený člověk řekne: Jsem dobrý. Jsem lepší. Jsem obětavější a pracovitější - a zvykne si na to. Ale i kdyby to nakrásně pravda byla, nesmíme si to přivlastnit. Jakmile se někdo cítí být trvale dobrý a lepší – stává se sebevědomější a protivnější. A odtud už je jen krůček k tomu, abychom začali chválu od druhých vyžadovat a očekávat. Kdo uvěří, že si slávu zaslouží, toho má ďábel na lopatkách a může si s ním dělat, co chce.

Ale jak se bránit proti chvále, když všichni toužíme po uznání a někteří z nás nejlepší být musí. Štít víry pomáhá tomu pokušení odolat. Když nás lidé budou chválit a obdivovat, je třeba říci: To ne já, ale ten nad námi.

Možná jsem dobrý chirurg, ale moje ruce vede Bůh. Možná jsem dobrý kazatel, ale ten, kdo vás oslovil a povzbudil, byl Duch svatý. Možná jsem dobrý varhaník, spisovatel, učitel, inženýr, podnikatel – ale není to moje zásluha. Jen laskavostí a trpělivostí Boží jsem to, co jsem. Všechno, co se mi podařilo, byl dar a pomoc Boží a já se chvěji, abych tu milost, která mi byla dána, nepokazil a nepromarnil.

Toto si musí zdravý a úspěšný křesťan opakovat každý den spolu s Otčenášem – jinak nás pýcha a vlastní sebevědomí přemohou a stanou se z nás lidé nedůtkliví, protivní a vlastní úspěch se nám stane modlou. Kdo si nepřizná, jak důležitá je v jeho životě Boží pomoc a jak skromná jeho vlastní zásluha, tomu se víra rozplyne ve zbožných frázích a až přijde neúspěch a trápení snadno svou povrchní víru ztratí.

Ale co když na nás někdo naopak soustavně útočí? Co když nás druzí napadnou, zesměšní, poníží, pomluví, urazí, nebo to udělají našim blízkým nebo těm, kteří se nemohou sami bránit. Pak nám štít v levici nepomůže. V takové chvíli musí křesťan vytáhnout pravou rukou meč z pochvy a zamávat jím výhružně nad hlavou. A když to nestačí, pak i tnout do živého. Ale jak už jsem řekl, ten meč není z ocele. Je jím slovo Boží!

 

Jenže jak chcete slovy bojovat proti zlu? Co zmůže pero proti teroristům? Karikatura proti fanatikům? Co bylo platné, že Karel Čapek napsal Bílou nemoc a Válku s mloky. Ten šílenec s knírkem stejně ovládl skoro celou Evropu. A přece nakonec prohrál, protože ve své zlobě neviděl napravo ani nalevo. Náš meč, který se nesmíme stydět vytáhnout, je Boží spravedlnost a víra v pomoc, kterou Bůh nabízí bezmocným. Každý, kdo by se tu chtěl roztahovat a okrádat druhé, by měl od nás křesťanů včas a opakovaně zaslechnout: Všeho do času, ale Pán Bůh navěky. Žádný strom neroste až do nebe. Tak dlouho budete Pána Boha pokoušet, až vás potrestá. Nebo jako to kdysi vyznala nazaretská Marie spolu se žalmistou: Bůhprokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.

Tato Boží spravedlnost se děje a naplňuje v každé generaci a v každém pokolení. Každý gauner se jí bojí, i když to navenek nedává vědět. Díky Bohu nám už nevládnou bezohlední soudruzi, ale i v demokratické zemi bývá mnoho těch, kteří se chovají hrubě, sprostě a násilnicky. Je třeba, aby se jim někdo postavil a řekl, jak moc druhým ubližují. Nebojme se říkat pravdu. Nebojme se zastat slabých. Nebojme se odkrývat zlodějinu, korupci, lež, šikanu, násilí. Nestyďme se říci, když je něco špatné a odsouzeníhodné. A i když to bezprostředně nepomůže, nezapomeňme, že Boží slovo působí skrytě a dlouhodobě. Lidé si ho pamatují a přijde chvíle, kdy se zastydí a změní.

 

Pane, i kdybychom byli stokrát na dně nebo na vrcholu, to jediné, co nakonec zůstane, bude víra, láska a naděje, kterou jsi v nás probudil a která nás drží při životě, když nám chybí síla, odvaha i radost. Buď světlem našich cest, buď nám oporou v nesnázích a útočištěm v samotě a nouzi. Amen.

 

Vstup: Mt 10,16

Čtení Ef 6,10-20

Poslání 1 Kor 3,19-23

Písně: 639, 636, 634, 629, 643

Brno 23.8.2015 Jiří Gruber

Odkaz do bible: 
2 Kor 6, 7-10
Bohoslužby: 
Ne, 23. 08. 2015

RSS kanál

Syndikovat obsah