Když nám dojde trpělivost

Potom jim pověděl toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: `Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?´ On mu odpověděl: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit´."

Lukáš 13,6-9

Milé sestry a milí bratři!

Každý z nás má svůj ideál pohody a bezpečí. Muž si představuje, jak sedí s přáteli a popíjí vínečko. Žena se vidí s kamarádkami, jak spolu klábosí a pijí kafíčko. Někomu je nejlépe u moře, jinému v horách, další by si nejraději lehl na záda a četl knížku. Někdo si k tomu zapálí cigaretu a jiný zas vydrží celého hodiny sedět u vody.

Každý to máme nastavené jinak, ale všichni se asi shodneme, že tu vysněnou pohodu zažíváme jen málokdy. Většinou jen o prázdninách, někdy víkendech, ale často na takové chvíle musíme čekat pěkně dlouho. O to víc se na ně těšíme a o to víc jsme zklamaní, když nás o ně někdo připraví. Není nic horšího než zkažená dovolená, propršený víkend, manželská hádka, zlobivé děti, uschlá rajčata nebo přátelé, kteří nepřišli.

Něco podobného se stalo člověku z našeho podobenství. Přišel si na svou vinici pro plody ze svého fíkovníku - a ono nic. Abyste rozuměli - vlastní vinice a fíkovník byl pro každého Izraelce ideál pohody a pokoje. Pěstovat révu však byla pěkná dřina od jara do podzimu a hrozny se sklízí jen jeden den v roce. A když je špatný rok, tak se neurodí vůbec nic.

Ale fíkovník rodil pořád! Proto si lidé dávali do vinice vždy jeden či dva fíky, aby se mohli při práci ve vinohradě potěšit. Fíkovník totiž dává úrodu dvakrát i třikrát do roka. Byl to strom, který nikdy nezklamal. Brzy zjara měl čerstvé ovoce a na podzim už jste našli zárodky nové úrody. Na vinné hrozny se muselo dlouho čekat a do poslední chvíle jste nevěděli, zda je nechytne plíseň nebo nesklidí špačci. Ale fíky byly vždycky. Fíkovník byla jistota.

Pointa podobenství je tedy jasná. Majitel vinice si přichází pochutnat na sladkém ovoci, ale nic nenajde. Je zklamán, otráven a naštván podobně, jako když přijdeme večer unavení z práce domů, čekáme teplou večeři a na ledničce je lístek, že si máme ohřát párky. Nebo když žena odjede na víkend s dětmi k babičce, chlap zůstane doma, že bude dláždit vjezd a když v neděli večer rodina přijede, všechno je při starém, protože ho bolela záda.

Někdo může být zklamaný ve vinici, jiný v práci, někdo v manželství a další třeba ve víře. Myslel si, že když bude věřit a pravidelně se modlit, vyřeší se jeho problémy a ono nic. Staré chyby a hříchy se mu stále pletou pod nohy a nový život se nedaří.

A když je člověk zklamaný, má chuť se vším skončit. Vynadat přátelům, dát výpověď v práci, ukončit studium, rozvést se s manželkou, nařezat dětem, odejít z církve, přestat se modlit, sportovat nebo brát léky. Často se zdá, že všechno naše poctivé úsilí bylo na draka. Tak proč to ještě protahovat?

Ale náš příběh nás brzdí. Naznačuje, že tak jako my býváme zklamaní sami ze sebe, z druhých lidí, z politiky, ze své ekonomické situace, z církve i z Pána Boha, může být Pán Bůh zklamán také z nás.

My lidé se sice dovedeme krásně litovat a dávat na odiv své zklamání, ale co když je základní problém našeho života v tom, že jsme zarmoutili Pána Boha. Co když jsme ten fík, který si tu Bůh vysadil pro radost a my mu už po léta nedáváme nic jiného než listí.

Naše nespokojenost pramení z toho, že si nejsme jistí, zda náš život za něco stojí. Máme strach, že když nedokážeme splnit ani své vlastní ideály a předsevzetí, tím spíš se z nás nemůže radovat Bůh. Není proto divu, že jsme až na výjimky zklamaní, otrávení, nespokojení a protivní. Máme obavu, že je to s námi jako s tím planým fíkovníkem.

Ani se nedivíme, že majiteli vinice jednoho dne došla trpělivost. Jednou to muselo přijít. A tak zavolá svého vinaře, aby neplodný fík zlikvidoval. Má k tomu zvláštní argument. Nejen, že z něj není žádná úroda, ale ještě kazí zemi. Nejen že zabírá půdu, kde by mohl růst jiný strom, ale on tu půdu přímo kazí – protože svou neúrodou dává ostatním špatný příklad.

Kdybychom si za své chyby nesli následky pouze my sami, bylo by to spravedlivé. Ale s hříchem je to jako s kouřem od cigarety. Její dým nedobrovolně dýchají všichni kolem. Každé sobectví, neústupnost, zbytečná tvrdost, pokrytectví a faleš - mívá neblahý vliv na naše okolí. Naše děti jsou toho příkladem. Všechny chyby, kterých jsme dopustili při jejich výchově, se na nich později sečtou a někdy i vynásobí. Naše podobenství není zrovna optimistické. Alespoň jeho první část.

Ale pak do příběhu vstoupí zahradník a řekne: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce.

Jde-li o fíkovník, je možné ho okopat a pohnojit. Jde-li o člověka, je možné mu dát znovu důvěru, odpustit mu, umožnit mu vzdělání, začít ho léčit, dát mu příležitost srovnat si věci v hlavě, přivézt ho do církve, naučit ho hospodařit s časem a penězi. Jestliže mohou neplodné stromy začít rodit, může se napravit i člověk!

Ale zahradník hájící neplodný strom není pouhý filantrop, kterému je líto vykácet špatný strom, ale také odborník, který stromům rozumí a ví, že leckdy trvá delší dobu, než dají úrodu.

 

Boží zákon obsahoval ustanovení, že když někdo vysadí vinici nebo fíkovník – nesmí po tři roky sklízet žádné plody. Čtvrtý rok patřila úroda Hospodinu a teprve pátým rokem majiteli. Bylo to moudré opatření, které bránilo majiteli, aby stromky vysílil hned v prvních letech. Boží zákon učil trpělivosti a pokoře. Nejdřív se musel investor tři roky na hrozny a fíky pouze dívat, čtvrtý rok je nechal sklidit chudým a teprve pátý rok směl sklízet.

Z  kontextu je zřejmé, že oním zahradníkem v našem podobenství je Ježíš. Ujímá se neplodného stromu a dává mu naději. Dokonce bychom mohli říci, že za neplodný strom bojuje. Hájí ho a bere zodpovědnost za jeho budoucnost na sebe.

Právě tak bychom měli rozumět své víře v Ježíše Krista. Tam, kde jsme sami neobstáli, tam, kde jsme mnohé zklamali včetně sebe samých, tam, kde se trápíme sami nad sebou, přichází Ježíš a nabízí nám záchranný program. Ježíš věděl a věřil, že stromy i lidé potřebují čas. A zkušenost říkám, že měl pravdu. Nic není dobré uspěchat a hnát dopředu.

Jako neplodné fíky se často chovají a jednají třeba naše dospívající děti, zatímco my si myslíme, že už z nich nic rozumného nevyroste. Jestliže u fíkovníku je třeba čekat let pět, u mladého člověka nejmíň dvacet pět. A do té doby ho stále podporovat, motivovat, burcovat, hnojit a okopávat, modlit se za něj a být mu příkladem.

Jako neplodné fíky vypadají často naše manželství a partnerské vztahy. Ale i zde se vyplatí být trpělivý a vydržet léta, v kterých nemáme zalíbení. Někdy se láska po létech vrátí, jindy na druhém oceníme, co jsme dříve neviděli a nepotřebovali. I v šedesáti je možné se znovu zamilovat.

Jako neplodné fíky končí leckdy naše podnikání, bádání, studia či jiné snažení a kolikrát by stačilo jen chvíli ještě vydržet. Znovu se přihlásit do výběrového řízení nebo ke studiu a výsledek by se možná dostavil. Kolik věcí jsme v životě zkoušeli pět let? Kolik dobrých nápadů a krásných snů možná zapadlo jen proto, že jsme je příliš brzy vzdali a odpískali. Vraťme se ke snům svého mládí. Nikdy není pozdě, Učme se nové věci, hledejme netradiční řešení.

Jako neplodný fík může vypadat i naše víra, která sice stále trvá, ale nepřináší nám radost ani ovoce. A přece stojí za to vytrvat. Naše přátelství s Bohem je běh na dlouhou trať. Je mnoho událostí, které nechápeme, je mnoho skutečností, kterých si nevážíme a které nevidíme. Je mnoho věcí, které dostanou smysl až ve stáří.

Je dobré věřit a ctít Boha, i když se zdá, že z toho dlouho nic nemáme. Ale kdyby se nakonec ukázalo, že to všechno byla pravda, tloukli bychom se od hlavy, že jsme tu naději a sílu měli každý den doma na talíři a ani jsme si nezobli.

Na našem podobenství je pozoruhodné, že nemá konec. Nedozvíme se, zda pátým rokem pohnojený fík konečně vydal úrodu. Nedozvíme se ale ani to, zda se dal majitel vinice svým zahradníkem přesvědčit, aby ještě jeden rok počkal. Tato otevřenost příběhu může naznačovat jediné. Ten příběh se právě děje.

Celý Ježíšův život lze chápat jako jednu velkou výzvu, aby lidé využili příležitost, kterou jim Pán Bůh dává. Všechna jeho pomoc a svědectví je vedena snahou, osvobodit lidi z jejich závislostí a uvolnit jim ruce a srdce, aby mohli sloužit Bohu v plné síle a s plnou chutí. Na otázku, zda se majitel vinice dal přesvědčit svým zahradníkem, aby dal fíkovníku ještě další lhůtu, odpovídá evangelium ve svém závěru. Ano dal.

Ježíšova oběť na kříži a jeho vzkříšení, vyslání učedníků a seslání Ducha svatého to vše znamená, že nám byla dána lhůta ke změně a nápravě. Je na nás, jak ji využijeme.

Víra v Ježíše Krista, který za nás učinil, na co jsme nestačili, znamená nalézt pokoj s Bohem, se sebou samým i s druhými lidmi, Díky tomu pak můžeme žít bez zbytečného stresu a nervozity. Kdo má srdce pokorné a vděčné, nebude si stěžovat na všechno kolem. Bude spokojen s tím co má a tiše sloužit Bohu, kterého potkává ve svých bližních. S tímto vědomím se dá spokojeně ulehnout a usnout. A se stejným vědomím se pak probudit, vstát a s chutí se dát do díla.

 

Pane díky za čas, který nám dáváš. Díky za každý den, kdy smíme s radostí vstát a jít pracovat. Díky za každý večer, kdy smíme poděkovat a těšit se na nové ráno.

 

Vstup: 1 Kr 5,4

Čtení: Mk 11,12-25

Poslání: Ab 3,17-19

Písně: 138, 375, 408, 691

Požehnání: Za 3,10 + Mi 4,4

Brno 25.9. 2016, Jiří Gruber

 

 

Odkaz do bible: 
Lukáš 13,6-9
Bohoslužby: 
Ne, 25. 09. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah