Když jsem sláb jsem silný

Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.

2Kor 12,10b

Milé sestry a milí bratři!

Nakonec se Pavel přece jen pochlubí. Ale ne proto, aby vytáhl svůj poslední trumf, ale proto, aby ukázal jak nesmyslné je, když se lidé navzájem předhánějí, kdo měl větší duchovními zážitky. Jeho protivníci a kritici měli plná ústa mimořádných zjevení a tak Pavlovi nezbývá, aby i on přišel se svou troškou do mlýna. K tomu, o čem nyní napíše, byl tedy donucen, ale využije toho, aby ukázal, jak je vzájemné soupeření na poli duchovních prožitků hloupé a ubohé.

To první, co Pavel udělá je, že o sobě mluví ve třetí osobě. Nikde se neozve jeho sobecké a pyšné já. Apoštol tak vzbudí zdání, že mluví o někom, koho dobře zná, ale sám ustupuje do pozadí. Je to sice průhledný řečnický trik, ale i ten svědčí o tom, jak je mu chlubení a vyvyšování cizí.

Ke křesťanské  víře patří zajisté také duchovní zážitky. Nelze je šmahem považovat za podvod nebo čirou fantasii. Na druhé straně je v biblické víře těch zjevení poměrně málo, a mluví se o nich většinou opatrně a skromně. Kdyby k tomu apoštola nevyprovokovali jeho protivníci, nikdy bychom se o jeho mystické zkušenosti nedozvěděli. Ale upřímně řečeno - kdybychom se to nedozvěděli - o nic bychom nepřišli. Nic nového a zásadního se totiž Pavel ve svém vytržení nedozvěděl.

Apoštol zmíněnou mystickou událost přesně datuje. Došlo k ní před 14 lety a nejde proto o setkání se Vzkříšeným Kristem u Damašku, k němuž došlo před víc jak 20 lety. To je podrobně popsáno ve Skutcích apoštolských dokonce třikrát, takže je zřejmé, že o něm Pavel hovořil poměrně často. Zjevení u Damašku bylo totiž důležité nejen pro Pavla - ale pro celou církev. Pavel při něm přijal pověření kázat evangelium pohanům. Toto zjevení, mělo význam pro celou církev, a proto muselo být zveřejněno.

Ale před 14 lety se Pavlovi přihodilo něco velmi osobního a soukromého. Jistě to posloužilo Pavlově víře. Ale kdyby se na to apoštol odvolával, mohli by si lidé myslet, že křesťanská víra stojí na takovýchto mystických zážitcích a kdo je nemá, není správný křesťan. Lidé by si nakonec taková zjevení začali vymýšlet a nikdo by už nerozlišil, co je milost Boží a co pouhá lidská touha a pýcha.

Proto si Pavle tento duchovní zážitek nechal pro sebe a dovídáme se o něm pouze proto, že se podobnými zážitky chlubili jeho protivníci. Jestliže Pavel vzpomíná na událost před 14 lety, je zřejmé, že později se podobný zážitek už neopakoval. Ani Pavlova víra tedy nestojí na zjeveních, ale na Boží věrnosti, která se projevuje každodenní pomocí a podporou. Výjimečné duchovní zážitky mívá člověk tak jednou za život.

Přesto Pavel nevidí v jejich popisování žádný užitek. Schválně proto mlží a nic nového nám neprozradí. Toto je jeho svědectví přeložené do srozumitelné řeči: Před 14 lety se mi stalo, že jsem se v jednu chvíli octil jakoby v nebi. Co se přitom dělo s mým tělem – nevím. Možná jsem v tu chvíli byl jako mrtvý a můj duch se procházel po nebi. Nebo to byl sen? Prostě nevím. Pamatuji si jen to, že mi bylo tuze dobře – cítil jsem se jako v ráji, všechny starosti zmizely, všechny bolesti ustoupily, ale pak to skončilo a já se zase vrátil do každodenního života a jeho starostí.

A to je celé, co vám o tom mohu říci! Ano slyšel jsem, jak andělé chválí Boha, ale neumím vám to nijak popsat ani reprodukovat. Nepřijal jsem tam žádný nový příkaz, nebylo mi zjeveno žádné mimořádné tajemství. Nedozvěděl jsem se, kdy Kristus přijde, ani jak dlouho budou trvat nynější soužení, ani kdy se rozpadne pyšné římské císařství. Nevím, kdy vypukne válka, nevím, kdy přijde hlad, nevím, jak dlouho tu ještě s vámi budu.

Přitom právě tohle lidi zajímá. Mnozí se kvůli tomu uvádějí do transu, aby byly o něco chytřejší a dozvěděli se, co nikdo neví a vědět nemůže. Skoro nás to svádí říci: K čemu ti Pavle takové zjevení bylo? A Pavel by nám odpověděl: Však já jsem o tom mluvit nechtěl a nepotřeboval. To vy jste chtěli slyšet, co mimořádného se mi přihodilo.

Apoštol však má pro nás daleko zajímavější a důležitější zprávu. Popisuje nám, za co se třikrát modlil a na co mu Pán Bůh odpověděl velmi jasně a určitě. Týkalo se to jeho nemoci. I když neznáme přesnou diagnózu, šlo patrně o chronickou, opakující se bolest, protože ji přirovnává k ostnu a bodci. V jednom dopise se Pavel zmiňuje o nemoci očí, někteří myslí na epileptické záchvaty nebo na malarické horečky.

Ale ať už to bylo cokoli, nebyla to jen obtíž tělesná, ale především duchovní. Podle tehdejších představ musel být apoštol zdrav! Jak by mohl kázat o Boží pomoci někdo, komu Pán Bůh nepomohl? Nemoc byla chápána jako znamení Božího soudu a trestu. Proto nesměl být nemocný vladař, vojevůdce, kněz, filosof, a logicky ani apoštol. V jednom listu Pavel vyzdvihuje sbor v Tesalonice, že se tam lidé nepohoršili nad jeho slabostí a přijali jeho zvěst bez ohledu na to, že jim ji přinášel člověk postižený a handicapovaný. A můžeme si být jistí, že by nám Pavlova nemoc nevadila ani dnes?

Představte si, že by někdo natočil reklamu, kdy vám zboží nabízí člověk, který je starý, tlustý a plešatý. Koupil by si někdo takové zboží? Jsou snad reklamní auta špinavá a nabouraná? Jsou děvčata, která na nich sedí plnoštíhlá? Jsou snad pomeranče na letácích nahnilé? Ze stejného důvodu nemohl tehdy kázat evangelium člověk, který byl věčně marod nebo dostal záchvat, při němž mu z úst vytékaly sliny. Nemoc se tehdy tajila, ale Pavel se k ní odvážně přiznává!

Ale nejen to. Pavel nám dokonce zpřístupní svůj rozhovor s Bohem, který v té věci vedli. Když byl před 14 lety v nebi, nepamatoval si z toho zhola nic. Ale když se večer před spaním modlil, zaslechl jasnou Boží odpověď. Není tedy třeba vznášet se až do nebe a je úplně jedno jestli byl někdo v nebi třetím nebo sedmém. Tenhle výtah nás nikam nevyveze a vrátí nás zase jen do přízemí. Ale když klečíš na této zemi a modlíš se, Pán Bůh tě slyší, sestoupí až k tobě a napoví ti, co potřebuješ vědět, abys mohl žít:

„Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla!“

To je zjevení, kterým se nikdo nechlubí. Každý by chtěl svědčit a vyprávět, jak ho Pán Bůh uzdravil, jak se zbavil své závislosti, jak se zlepšilo jeho manželství, jak dostal práci, - ale Pavel nám svědčí o tom, jak ho Pán Bůh nevyslyšel.

To je odvaha! Je to pravda, která se nenosí a neříká – a přitom je v ní úžasná síla a pomoc. Člověk může věřit Bohu, i když z toho nic nemá! Pán Bůh nedává věřícím žádné výhody a privilegia. Pán Ježíš se přece také třikrát modlil, aby ho minul kříž, a nakonec ho ten kříž neminul. Bůh ho v této věci nevyslyšel, Dokonce ho na kříži z vnějšku viděno opustil. Ale přece mu jeho věrný Syn Ježíš věřil a podřídil se jeho vůli. A právě o takovou víru v křesťanství jde. Ne, že se budeme mít lépe, ale že budeme Bohu věrní. Ne, že si vymodlíme, co potřebujeme, ale že budeme dělat, co od nás Bůh potřebuje a nic z toho nebudeme mít.

Ta nevyslyšená trojnásobná modlitba totiž nebyla odmítnuta ani zavržena. Bůh však měl pro Pavla a pro církev něco lepšího. Když Ježíš prosil, aby ho minul kalich utrpení, měl už Bůh připraven jiný kalich. Kalich odpuštění, z kterého budou pít všichni hříšníci. Bůh slyšel Ježíšovu modlitbu a dal mu na ni odpověď, když třetího dne odvalil kámen od hrobu a vzkřísil ho z mrtvých. Byla to daleko větší vítězství, než kdyby nechal Ježíše pod rouškou tmy z Getsemanské zahrady utéct a ukryl ho někde v poušti.

A v apoštolově případě je to podobné. Pavel by byl rád zdravý, aby jím nikdo nepohrdal a mohl kázat evangelium v plné síle a přesvědčivosti. Ale to by se pak evangelium šířilo jen lidskou zásluhou a schopností. Byl by to byznys, jako prodej aut nebo pomerančů. Každý by nasadil to nejlepší co má. Propagandu, peníze, veřejné mínění, psychologii, sliby - a vyhrál by ten nejsilnější, nejmazanější a nejlevnější.

Ale na evangeliu je zajímavé a přitažlivé právě to, že tyto silové prostředky nepoužívá. Jak to, že nám z tehdejších zápasů zůstalo právě to, co psal a říkal nemocný a zbědovaný apoštol a ne to, co hlásali veleapoštolové. Pavel nikomu nenabízel splnění modlitby za uzdravení, ani větší bohatství a úspěch a přece právě jeho teologie kříže nakonec obstála a církev ji zachovala a dodnes opatruje jako svůj největší poklad. Všechny líbivé koncepty o Kristu, který miluje úspěšné, zdravé, bohaté a silné skončili v propadlišti dějin. To, co přežilo a ukázalo se jako pravdivé, je Pavlovo evangelium o Boží milosti, která je víc než zdraví, peníze, úspěch a kdovíjaké duchovní zážitky.

Přežilo a zvítězilo, co bylo slabé a to, co se tehdy jevilo jako silné a vítězné, smyl déšť. Vypadá to sice jako paradox, ale má to svou logiku. Když se něco podaří člověku, který k tomu má všechny schopnosti, není to nakonec nic divného, Každý to mohl čekat a předpokládat. Když se zdravé dítě naučí chodit a mluvit, máme z toho radost, ale nikdo se tomu nediví. Ale když máte dítě postižené, pak je každý jeho malý pokrok velký zázrak. Když slepé dítě dojde poprvé samo do obchodu a správně nakoupí, co si zapamatovalo, je to důvod k oslavě a slzám v očích. Když hluchoněmý zahuhlá v pěti letech nahlas své jméno, máme z toho větší radost, než když totéž dokáže zdravé dítě ve druhém roce. Co nás stálo větší úsilí a námahu, toho si také víc vážíme.

Když nám jde něco samo od sebe, považujeme to za samozřejmé, ale když se za to musíme modlit, když se nám to dlouho nedaří, když na něco nemáme schopnosti ani peníze a přece se nám to s Boží pomocí nakonec podaří – pak velmi dobře víme, že Bůh je dobrý a můžeme se na něj spolehnout.

Čím víc si přiznáme a uvědomíme svou slabost, křehkost, zdanitelnost, hříšnost, tím víc vynikne Boží pomoc a síla. Přiznám se, že mě nijak zvlášť neoslovil úspěšný evangelizátor Billy Graham, ale handicapovaná Joni na vozíku. Církev stává domovem spíše těm, kteří mají problémy a těžkosti, než těch, kteří se vezou na vlně úspěchu. Spíš nás osloví ti, kteří přiznají, že mají pochybnosti než ti, kteří mají tak velkou víru, že by přenesla hory.

Pane, Ty dáváš slabým sílu a silným dáváš poznat, jak jsou slabí. Prosíme, ať důvěřujeme víc Tobě než sami sobě. Nauč nás trpělivě snášet různá příkoří a přitom doufat a čekat, až se naplní tvá dobrá vůle. Amen.

 

Vstup: Iz 6,1-3

Čtení 2 Kor 12,1-13

Poslání: 1 Kor 13

Písně 25, 553,643, 451

Brno, 28.2.2016 Jiří Gruber

Odkaz do bible: 
2Kor 12,10b
Bohoslužby: 
Ne, 28. 02. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah