Dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá

Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."

Lk 6, 36-38

Milé sestry a milí bratři!

Ježíš se v dnešním textu dovolává našeho milosrdenství. To slovo se však v běžné řeči už téměř neužívá, podobně jako slova soucit a slitování. Tyto výrazy se totiž považují za společensky nekorektní. Jakýpak soucit? Každý člověk má přece svá práva. Lidé s postižením, uprchlíci, dlužníci, bezdomovci si už nežádají náš soucit, ale domáhají se svých nároků, lidské důstojnosti, rovnosti a spravedlnosti. Soucit by působil jako ponížení a znevýhodnění a proto nepatří do dnešního světa rovných příležitostí. Přece se nebudeme něčeho doprošovat… Ale to bychom potom museli zapomenout i na slova prosím a děkuji.

Evangelium nás však povzbuzuje, abychom si nenechali slova jako soucit a milosrdenství vzít, nebo se za ně dokonce styděli. Nejsou to archaická ani sprostá slova! Naopak. Signalizují nám, že ne všechno lze řešit chladným rozumem, zákonem nebo právním nárokem. Pomáhat druhým přece není naše povinnost, ale svobodné rozhodnutí. Ve výjimečných případech může být zdůvodněno zákonem (např. při autonehodě), jindy křesťanskými hodnotami nebo humanistickým ideálem úcty k člověku, ale v mnoha případech je ovlivněno a motivováno našim soucitem a milosrdenstvím.

Naše emoce totiž mohou být někdy dobrým vodítkem při našem rozhodování a jednání. Zatímco naše rozumová úvaha se řídí většinou nějakými zásadami a předpisy, které nemohou obsáhnout všechny situace, city nás vedou jinými a nečekanými cestami. Naše city nás často překvapí, zaskočí, dojmou či přemohou – ale na tom není nic špatného.

Bibličtí autoři dobře věděli, že se člověk nemůže řídit pouze zákonem, ale také – dnes bychom řekli – srdcem, ale oni tehdy umísťovali sídlo pocitů do střev. Snad proto, že své vnitřnosti člověk příliš neovládá. A to je dobře – protože střeva mu nezávisle na jeho rozumu, napoví, kdy by měl odpustit, ustoupit, pomoci a rozdělit se. Proč myslíte, že Samařan pomohl neznámu cizinci, kterého našel u cesty do Jericha. Zachvěla se mu střeva. Byl pohnut soucitem. Zatímco kněz a levita svá střeva neposlechli a řídili se rozumem.

Bible mluví o soucitu a milosrdenství, když člověk udělá, co nemusí. Otec odpustí provinilým synům, věřitel smaže dluh dlužníkovi, nebo když si bohatý ženich vezme chudou nevěstu. Především však Bible mluví o soucitu, když svědčí o dobrotě Boží. Sami byste se divili, kolikrát se v Bibli pohnou Pánu Bohu střeva. Moderní překlady to všelijak skrývají, ale kraličtí mluví o Božích střevech a útrobách mnohokrát.

Je to nepřímý doklad, že všechno, co od Boha máme a užíváme, není naše právo, ani nárok nebo dokonce Boží povinnost - ale pouze a pouze zázrak Božího slitování. Něco, co tu vůbec nemuselo a nemělo být. Stačí jediný citát z proroka Izaiáše, abychom si uvědomili, jak je to ve skutečnosti mezi námi a Bohem.

Iz 63, 15 -17 Bože, pohlédni z nebes, podívej se ze svého svatého obydlí! Kde je tvá horlivost a bohatýrská síla? Proč je mi Tvé cituplné nitro a tvé slitování uzavřeno? Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, ty jsi náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno. Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest?

A tak jako prosíme Boha, aby se ve svém vztahu k nám nechal vést nikoli zákonem, ale svými city a lítostí, měli bychom se stejnými city nechat vést v mnoha případech i my.

City nejsou špatný rádce. Pokud se dáme vést soucitem, lítostí a představíme si, že bychom se dostali do podobného postavení jako naši bližní, většinou se rozhodneme správně. Jestliže nám naše srdce nebo střeva signalizují, že někdo potřebuje naši pomoc, udělejme, co je třeba. Místo abychom složitě řešili, zda si to ten člověk zaslouží, místo abychom se rovnou snažili změnit sociální systém, udělejme tady a teď, co nám napovídá náš vnitřní hlas, a pomozme. Zatímco rozum váhá a kalkuluje, ve střevech máme jasno už dávno. A kdo rychle dává, dvakrát dává.

Samozřejmě, že jsou a budou lidé, kteří na naše city jen šikovně útočí a chtějí nás využít. Samozřejmě, že nemůžeme pomoci vždycky a všem. Ale úplně vynechat city a nechat všechno pouze na profesionálech a státních institucích, také nemůžeme. Často jsou city lepší rádce než složité úvahy. Většina našich rozhodnutí – ať už jde o věci banální, jako je výběr zboží nebo zcela zásadní - jako je výběr životního partnera - je také řízena spíš citem než rozumem, a často taková rozhodnutí nebývají vůbec špatná.

Ale má to ještě jiný a docela zásadní význam. Ježíš nám připomíná, že naše jednání a přistup k druhým lidem, se promítají do Božího vztahu k nám. Jakou měrou budete měřit a posuzovat své bližní, takovou měrou bude Bůh posuzovat a rozhodovat o vás. Jde tedy o spojené nádoby. Jak ty k sousedovi, tak Bůh k tobě.

Na první poslech to zní podivně. Člověk by od Boha čekal spíš nezávislou spravedlnost, která měří všem stejně a místo toho se dozvídáme, že každý z nás bude souzen podle odlišných měřítek, která si de facto sám nastaví.

Kdo byl milosrdný ke svým bližním, k tomu bude i Bůh shovívavý a kdo byl naopak na druhé tvrdý a nesmlouvavý, na toho bude Bůh stejně důsledný a přísný. To rozbijí naši představu o dokonalé spravedlnosti, která má mít podle řeckého pojetí dokonce zavázaná´oči, aby nevěděla, koho soudí a všem měřila stejně.

Jenže právě taková spravedlnost je nespravedlivá. Je to pouhá právní teorie a často i výmluva mnohých soudců, politiků a novinářů pojmenovat věci pravým jménem. Podle Ježíšova svědectví Bůh soudí s otevřenýma očima a s dobrou pamětí a přihlíží k tomu, jak se který člověk choval ke svému okolí.

Na dokreslení přidává Ježíš příklad z každodenní praxe. Dnes je většina zboží zabalená, předem navážená a pokladní pouze přečte čárové kódy a pokladna sečte účet. Ale když jste šli do obchodu před padesáti lety, byl to malý obřad. Většina zboží se vážila nebo odměřovala. A bylo zvykem, že vám obchodník přidal něco nad míru. Nejdříve nasypal z odměrky třeba litr mouky nebo cukru, ale pak s nádobou zatřásl, její obsah se trochu zmenšil a on vám přisypal ještě něco navíc. A když zboží vážil, nechal váhy nejprve vyrovnat a pak vám tam ještě něco přihodil. Než aby vám dál méně, dal raději víc. A vy jste pak do toho obchodu chodili rádi, protože jste věděli, že vás tam nešidí.

Dnes je to spíš naopak. Pivo nám nalijí pod rysku, ojeté auto má přetočený tachometr, zaměstnanci odchází před koncem pracovní doby, doktoři a sestry v pracovní době popíjejí kafe, a banány jsou za stejnou cenu, ať jsou zelené nebo nahnědlé.

 

Ale díky Bohu je tu pořád ještě také stará škola a tradice, která se chová naopak. Úředník, který za vás vyplní žádost, i když nemusí. Řemeslník, který si nepočítá náklady na cestu. Lékař, který si na vás udělá čas a srozumitelně vám vysvětlí váš zdravotní stav. Pečovatelka, která si nepočítá přesčasy. Babička, která toleruje, co by rodiče přísně potrestali. Politik, který přizná chybu a odstoupí. Umělec, který vystoupí bez nároku na honorář.

Podobně může každý z nás ve svém povolání a rodinném životě dávat míru natřesenou, natlačenou a vrchovatou a pozná, že se nebude se mít o nic hůř než ti, co nás každý den maličko šidí a okrádají.

Je zajímavé, že podobnou výzvu k dobrému jednání, najdeme také u řeckých filosofů té doby. Platon i Epiktétos doporučují jednat s podobnou velkorysostí jako Ježíš, ale jejich motivací je úsilí o lidskou dokonalost a mravní charakter. Svá doporučení opírají o zkušenost, že tak, jako my budeme jednat s druhými lidmi, tak i oni budou jednat s námi. Podobné zdůvodnění najdeme i v evangeliu a připomněli jsme si ho v úvodu bohoslužeb.

Tento argument je však do značné míry děravý a nespolehlivý. Mnoho lidí se totiž setkalo s pravým opakem. Sami pomohli, ale druzí se k nim otočili zády. Někdy i vlastní rodina a děti. Mnozí byli ze své dobroty krutě vyléčeni, a když zjistili, jak dovedou být lidé zlí, stali se lhostejní a nesmlouvaví. Víra v lidskou dobrotu a soucit dostává v našich časech hodně na frak a jako jediná motivace je slabá a neúčinná.

Evangelium má však k laskavému a soucitnému jednání ještě jiný a pádnější důvod. Podle Ježíše má být člověk milosrdný nejen proto, aby se dočkal stejného milosrdenství od druhých, ale protože se mu milosrdenství již dostalo a stále dostává z Boží strany. Garantem smyslu milosrdného jednání je tedy Bůh a ne pouhá pravděpodobnost, že i druzí na nás budou hodní, když my jim ukážeme vlídnou tvář.

Křesťanská pomoc bližnímu je podmíněna nikoli budoucí lidskou dobrotou, která je nejistá a náladová, ale Božím milosrdenstvím, která je již nyní jisté a skutečné. Každý člověk ho zažívá a může se o ně opřít, podobně jako většina z nás prožila v dětství dobrotu a lásku svých rodičů a staví na ní celý svůj další život.

Ale náš text je složitější a myšlenkově náročnější. Mluví vlastně o trojím milosrdenství. Nejprve je milosrdný Bůh, pak člověk a nakonec opět Bůh. Náš život tak probíhá v pomyslném trojtaktu. Nejprve je tu základní a výchozí milost Boží, která pro nás stvořila svět, darovala nám život a vybavila nás moudrostí, jak dobře žít. A když člověk odpoví na toto Boží milosrdenství tím, že je laskavý k druhým lidem, Bůh mu potvrdí svou lásku novým přídělem své lásky a pomoci.

Boží milosrdenství má tedy dvě fáze. Poprvé si ho uvědomíme, když uvěříme, že náš život není náhodný, ani samozřejmý, ani nárokový – ale je projevem Božího slitování a milosti. Vyvrcholením této Boží dobroty je svědectví o Ježíši Kristu, kterého Bůh poslal, aby nám svou obětí přinesl odpuštění hříchů a naději věčného života. To je první a počáteční Boží vklad do našeho života.

Pak je řada na nás. Kdo si Boží milost uvědomí a je za ni vděčný, odpoví na ni láskou a slitováním k druhým lidem. Stejně natřesenou a natlačenou míru, kterou jsme dostali od Boha, předáváme svým bližním. A pak přijde třetí fáze. Boží milosrdenství jako odpověď na naši lásku k bližnímu. Zatímco lidé mohou být nevděční, Bůh na naše činy nezapomene a náležitě nás ocení. Někdy již v tomto čase a jindy až na věčnosti.

Ale tam, kde člověk na prvotní Boží milost odpoví neurvalostí a pýchou, tam tato třetí a rozhodující fáze Boží milosti nepřichází a člověku nakonec nezbudou než oči pro pláč a skřípění zubů – což není nic jiného než závist a zklamání, až jednou zjistíme, že jsme si cestu do nebe sami uzavřeli.

 

Pane, dej, abych nebyl slepý, pyšný, tvrdý, ani lhostejný, ale milosrdný. Amen.

Vstup: Mt 7,12

Čtení: Oz 11,1-10

Poslání: Kol 3,12

Písně. 138, 690,118, 436

Brno 17.8. 2017, Jiří Gruber

Odkaz do bible: 
Lk 6, 36-38
Bohoslužby: 
St, 17. 08. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah