Peníze až na prvním místě

Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.

Lk 16,10

Milé sestry a milí bratři!

Právě přečtené podobenství dělá čtenářům i vykladačům Bible nemalé potíže. Je nám proti srsti, že tu Ježíš dává za příklad jednání, které se zdá být morálně pochybné. Vždyť správce rozdává z pánova majetku a je za to dokonce pochválen!

Ale protože jde o podobenství, můžeme být klidní. Pán Ježíš nám nedává správcovo jednání za příklad. Používá ho pouze jako názornou ilustraci, jak dovedou být lidé tohoto světa prozíraví, to znamená praktičtí, pohotoví a předvídaví – zatímco lidé založení spíš duchovně, tedy lidé svou povahou hodní a opatrní - jsou někdy trestuhodně nerozhodní, nechápaví a pomalí. Je to podobenství pro učedníky- tedy do vlastních řad -, které odhaluje a pojmenovává náš častý sklon k dlouhému přešlapování, odkládání a kolísavosti. Výsledkem této nerozhodnosti je, že často nic zásadního a důležitého neuděláme a nezměníme. Přitom jsme mohli a chtěli. Ale ten pravý čas nám utekl pod rukama.

Ten příběh si Ježíš buď vymyslel, nebo slyšel něco podobného vyprávět. V každém případě je to příběh ze života. Správce nějakého většího majetku, řekněme olivových hájů, je obviněn ze špatného hospodaření. Majitel panství si ho pozve a oznámí, mu, že ho k poslednímu dni měsíce odvolá z funkce a vyžádá si k tomuto datu všechny účty.

Správce ví, že bude odvolán, ale ještě pár dnů zůstává ve funkci. A v tom je hlavní pointa podobenství. Ta krátká chvíle času, kdy správce už ví, co přijde, ale ještě to fakticky nenastalo. Náš správce je jako politik nebo ředitel firmy, který ví, že mu brzy skončí volení období nebo manažerská smlouva, ale pořád ještě má plné pravomoci. Dnes se to dělá podobně. Ministr v posledních dnech ve funkci rozdává odměny, ředitel podepíše nevýhodné smlouvy, vysokoškolák užívá studentských výhod, i když má už všechny zkoušky za sebou a nezaměstnaný pobírá dávky, i když má již podepsanou pracovní smlouvu. Mnozí z nás využívají výhod, které mají, do posledních minut astronomické půlnoci. Není to možná docela košer, ale když je ta možnost, proč ji nevyužít?

Náš správce ovšem nerozdával odměny, ale odpouští dluhy. Ale je to vlastně totéž. Dokud byl ve funkci, bylo to v jeho kompetenci. Ve starověku se lidé zadlužili většinou tehdy, když se jim neurodilo. Zaměstnanci statku patrně nebyli v minulém roce schopni dodat dohodnuté množství olivového oleje. Bylo na správci, zda jim takový dluh zmírní, aby je motivoval k vrácení zbytku, nebo jim ho ponechá v plné výši s rizikem, že už se nikdy nevzpamatují. To máte jako s Řeckem. Nakonec se mu stejně bude muset alespoň část dluhu odpustit. A v rodině to děláme také tak. Půjčíme dětem peníze, a když jich část splatí, řekneme, že je to v pořádku.

Tentokrát však správce jedná s ohledem na svou vlastní budoucnost. Představme si padesátiletého pána s bříškem, který celý život seděl v kanceláři. Jakou ten má šanci sehnat práci? Nic jiného než řídit firmu neumí. A když vrcholný manažer udělá chybu, nikdo už ho nezaměstná. Měl jsem spolužáka, který řídil velkou stavební firmu. Měl nějaký průšvih, nebo se spíš objevilo podezření, byl odvolán z funkce a nikdo už ho pak nezaměstnal ani u přepážky. Byl dva roky bez práce a živila ho manželka. Ale tehdy ještě muži živili ženy a ne naopak.

Pro našeho správce připadá do úvahy pouze manuální práce. A to je pro takového člověka potupné nebo fyzicky nemožné. Nehledě na to, že když si člověk zvykne na určité životní pohodlí, těžko se ho vzdává. Kdo včas nemyslel na zadní kolečka, ten na to většinou doplatí. Není divu, že takoví lidé někdy začnou ujíždět na alkoholu a drogách, někteří se dostanou do křížku se zákonem nebo skončí jako bezdomovci. Ten sešup bývá hrozný a nikdo z nás neví, co by to s ním udělalo.

Mějme proto na paměti, že vysoká pozice, je sice něco, co si často závidíme, ale na druhé straně je třeba vědět, že čím je kdo výš, tím hlubší a delší může být jeho pád. Od mašiny nebo od volantu člověk většinou odchází se ctí, ale z politické a manažerské funkce často s ostudou, která ho pak pronásleduje celý zbytek života. Takovým lidem je třeba pomoci a kdo jiný by to měl udělat a umět než právě církev a Diakonie.

Ale tento odvolaný správce, který je ještě pár dnů ve funkci, na zadní kolečka pamatuje. Pozve si k sobě největší dlužníky svého pána a polovinu dluhu jim odpustí. Je sice pravda, že odpouští z cizího, ale on tuto pravomoc pořád ještě má.

Cíl tohoto odpouštění dluhů je jasný. Až zítra definitivně odevzdá klíče od kasy, budou tu lidé, od kterých může očekávat, že mu pomohou. Tak jako on na ně pamatoval, když se jim neurodilo, tak zase oni pomohou svému bývalému správci, až mu dojdou našetřené peníze.

A Pán Ježíš říká: takhle jedná rozumný a prozíravý člověk. Myslí dopředu, a postará se o svou budoucnost. Místo, aby poslední dny prohýřil a problémy házel za hlavu, udělal to nejlepší, co mohl. V  rámci svých kompetencí pomůže svým bližním. Dnes ještě může. Až zítra vyklidí stůl, bude na všechno pozdě.

K čemu nás tu chce Ježíš vyzvat a povzbudit?

Myslím, že v prvé řadě k vzájemnému odpuštění hříchů. Každý, kdo nad sebou uznává Boží autoritu, musí si být vědom, kolik toho Pánu Bohu dluží. I on tak jako správce z podobenství vidí, že až bude předvolán složit účty, neobstojí.

Ale dokud žiju, mohu ještě mnoho dobrého udělat. Dokud jsem neumřel, mohu pomáhat a dělat lidem dobře. Mohu jim odpustit dluhy i křivdy. Mohu se s nimi smířit. Mohu se s nimi o mnohé rozdělit a udělat jim radost. Když člověk odpouští svému bližnímu, dělá vlastně něco velmi podobného, co náš správce. Odpouštíme z cizího. Když někdo ublíží nám, není to jen mezi námi lidmi, ale týká se to i Boha. Každý útok a křivda vůči člověku, je křivdou a útokem na Toho, který život dává.

Ale stejně tak platí, že když si my lidé tady na zemi odpustíme, odpustí nám tyto hříchy Bůh. I když je tedy člověk sám hříšník, může smazat hříchy druhých A před Bohem to platí! To je podstata katolické svátosti smíření. Když ti odpustí církev, odpustí ti i Bůh. A u evangelíků platí: když bližnímu odpustíš ty sám, odpustí mu i Bůh.

To je naše velká kompetence a je škoda, že ji tak málo užíváme. Často necháváme věci nevyřešené a neuzavřené. Nepodáme si ruce, nevysvětlíme si, co jsme řekli omylem, nenabídneme druhým smíření a nový začátek. A přitom právě odpuštění je základem všech dobrých lidských vztahů.

Všude si totiž lidé navzájem ubližují. V rodině, v práci i v církvi. Jinak to ani nejde a nemůže být. Jeden druhého přehlížíme, navzájem si překážíme a konkurujeme. Každý máme jiné zájmy, zvyky a potřeby. Jedině vzájemná úcta, pokora a odpuštění nám umožňují žít spolu a snášet jeden druhého. Milovat svého bližního znamená v prvé řadě být ochoten mu odpustit. A ne jednou, a ne jen sedmkrát.

To je ovšem jen jedna významová rovina podobenství. Ale je tu ještě další možnost výkladu, při níž podobenství slouží jako reálný příklad, jak zacházet se svým majetkem a penězi. Evangelista na pozadí tohoto podobenství připomíná Ježíšovy výroky, že majetek a peníze v sobě sice skrývají mnohá pokušení, ale stejně dobře mohou posloužit i dobré věci.

Většina lidí má ovšem tendenci dělit život na sféru duchovní a hmotnou. Lidé mohou mít v oblibě různé náboženské rituály a zvyky, ale nemají rádi, když jim Pán Bůh mluví do každodenního života. Jinými slovy. Lidé nemají problém přijít občas do kostela, přijmout svátosti a slavit svátky, ale nechtějí si nechat mluvit do svého obchodování, podnikání a rodinného života. Stejné to bylo v Ježíšově době. Lidé dali peníze na chrám, ale jejich rodiče žili o hladu. Přísně dodržovali rituál sobotního klidu, ale na manželku byli hrubí a zlí. Platili desátky z máty a kopru, ale se sousedem se soudili o plot na zahrádce.

A tu Ježíš říká: uvědomte si, že tyto zdánlivě malé a nepodstatné věci ukazují, jací ve skutečnosti jste. Je hezké, když se někdo umí krásně modlit, ale pokud sedí na penězích, nechce další dítě a rodiče pošle do domova důchodců – nejsou mu jeho modlitby nic platné.

Důležité není jen to, zda chodíme do kostela. Stejně důležité je, jak zacházíme s penězi, protože to prozrazuje skutečnou hloubku našeho vztahu k Bohu a bližnímu. Nejde přitom jen o to, kolik dáváme na církev, ale nakolik mají z mého majetku a schopností užitek druzí. Naše víra se projeví v tom, jak své peníze investujeme, utrácíme a používáme. Cílem přitom není všechno rozdat, ale dokázat, aby náš majetek sloužil a pomáhal.

A nejde jen o peníze. Další zdánlivě malou a nedůležitého věcí je naše zacházení s tak zvaným „volným“ časem. Čemu a komu ho věnujeme. Kolik ho zbytečně promarníme a ztratíme. Není jedno, jaké knihy čteme, na co se díváme v televizi, jak se chováme k přírodě, jaké máme přátele, jak se oblékáme, jak spolu mluvíme a jak si nasloucháme. Máme v tom svobodu, ale právě proto se z tohoto každodenního jednání pozná, jací jsme a na čem nám záleží.

Jsou to zdánlivě malé věci, ale hodně napovídají. Podle toho, jak se chováme ke své ženě a dětem, ke svým kolegům a zaměstnancům, podle toho jak mluvíme o svých nadřízených, rodičích a učitelích, se pozná, jaký máme vztah k Bohu! Je to možná pro někoho překvapivé zjištění, ale v zásadě je pravdivé. Jak může někdo říci, že miluje Boha, kterého nevidí a přitom pohrdat svým bližním, s kterým žije pod jednou střechou a za něhož má odpovědnost?

Smyslem dnešní podobenství však není nikoho obviňovat, ale naopak zdůraznit, že ještě máme čas mnohé změnit. Jsme jako ten správce, který už ví, že jeho dny ve funkci brzy skončí. A on jich využije k tomu, aby jimi získal přátelé, kteří mu později pomohou.

Pán Ježíš nám říká: Všechno, co na tomto světě uděláte pro druhé, děláte současně pro Pána Boha a také pro sebe. A člověk se přece má starat o svou vlastní budoucnost. To nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je investovat svůj život do svých bližních. Již v tomto čase nám to přinese jejich vděčnost a podporu. A Bůh podle toho pozná, jak vážně bereme svou víru v něho. Podle toho, zda odpouštíme svým bližním, jak nakládáme s penězi a svým volným časem, se pozná, do jaké míry je naše víra opravdová a upřímná. A z poctivé víry přichází spasení Boží.

Pane, děkujeme ti, že nám odpouštíš ještě dřív, než jsme my odpustili svým bližním. Děkujeme ti, že nečekáš, až pochopíme, kolik dobrého můžeme udělat, ale svou dobrotou nás povzbuzuješ k vděčnosti a radosti, která otevírá naše srdce, která jsou často tvrdá a sobecká. Amen. ¨

Vstup. Jak 2,14-17

Čtení: Jak 1,19-27

Poslání Ef 4,25-32

Písně: 638, 684, 479, 453

Brno 24.7. 2016, Jiří Gruber

Odkaz do bible: 
Lk 16,10
Bohoslužby: 
Ne, 24. 07. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah