Past na Ježíše

Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? "Ukažte mi peníz daně!" Podali mu denár. On jim řekl: "Čí je tento obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu." Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.

Matouš 22,15-22

Milé sestry a milí bratři!

To, co se nám může zpočátku jevit jako běžná předvolební debata, je ve skutečnosti veřejný výslech. Mnozí z nás zažili doby, kdy jsme si mysleli své, ale nemohli jsme to říci nahlas. Kdyby Ježíš řekl: Císaři daň neplaťte, okamžitě by ho zavřeli. Kdyby však řekl: Plaťte daně římskému státu, odsoudil by ho celý národ, protože daň pohanskému císaři židé doslova nenáviděli.

Když člověk nemůže říci, co si myslí, je to zlé. Kdybych na tento text kázal v dobách normalizace, vypadalo by to, že podporuji reálný socialismus. Kdybych však v kázání řekl, co si opravdu myslím, kázal bych naposledy. A tak jsem na ten text raději nekázal. Teprve dnes, kdy můžeme svobodně říci, co si myslíme, má opět smysl na něj kázat a domýšlet, co nám může říci, přestože vznikl v nesvobodné době.

Nejprve je třeba si uvědomit, že tazatelům nešlo primárně o daně. Chtěli Ježíše především nachytat. Donutit ho k přímé odpovědi a přispět tak k jeho zatčení a umlčení. A k tomu se otázka daní hodila jako málo co jiného. Vždyť právě obvinění, že Ježíš vyzývá k neplacení daní císaři, bylo jedním z bodů obžaloby, která ho později přivedla na kříž. Nebylo to tedy akademická debata, ale otázka života a smrti.

Pozoruhodné je, že se tu dali dohromady farizeové a herodiáni. Jejich názory na tuto otázku se nejspíš lišily. Farizeové by nejraději daně neplatili, i když to na rozdíl od ilegálních zélotů nahlas nikdy neřekli. Herodiáni naopak římskou daň nejspíš podporovali, neboť Herodes vládl v Galileji z vůle Římanů. Bylo to tedy, jako když jste za Husáka museli předstoupit před komisi, v níž byl nestraník a komunista, kteří vám položili otázku, zda schvalujete vstup vojsk Varšavské smlouvy. Oba přitom kdysi fandili Dubčekovi. Ale teď byla jiná doba, a kdo se vstupem nesouhlasil, přišel o práci. Podobné dilema bylo, zda jít k volbám. Když jste šli, měli jste pocit, že jste se zaprodali bolševikovi. Když jste zůstali doma, mohli vaše děti zapomenout, že chtějí studovat. I dnes lidé řeší podobné dilema, když zjistí, že se v jejich firmě nebo v úřadě podvádí. Když to přiznají, přijdou o práci, když mlčí, riskují, že je to jednou smete s sebou.

Tehdy jsme se těm ošemetným otázkám co možná vyhýbali. Ale všichni mlčet nemohli. Synodní rada musela opakovaně vydávat prohlášení k volbám a často i k výročí říjnové revoluce. Je snadné přečíst si dnes články z té doby a pohoršit se nad jejich servilností. Je snadné obvinit Ferdinanda Peroutku z fascinace Hitlerem nebo z antisemitismu. Ale otázka zní jinak. Co bych veřejně říkal a psal v době, kdy Karlu Čapkovi čeští fašisté posílali pohlednice se šibenicí? A co bych psal do Českého bratra já, kdybych byl tehdy předsedou synodu?

Ježíš nežil v lehké době. Když byl malý chlapec, byl sesazen poslední judský král a Palestina se dostala pod římskou správu. V Cesareji se usídlil římský místodržitel Pontius Pilát a začal vybírat daně. Římská daň činila denár z hlavy, to znamená asi jednodenní výdělek – tedy řekněme tisíc korun na hlavu.

Problém však nebyl v tom, že by lidé ty peníze neměli nebo odmítali daně jako takové. Jak jsme četli, chrámovou daň platili rádi a dobrovolně, podobně jako my salár. Problém byl v tom, když se daň platila císaři, který se dával titulovat jako bůh. Copak takovému rouhači mohou věřící lidé platit daně? Vždyť by tím nad sebou uznali pohanského vládce? Zrazovali by tím svou víru a porušovali první přikázání.

Ale pragmatici vymysleli řešení. Římskými denáry se platilo na trhu, ale v chrámu se užívalo zvláštní měny, která byla tak říkajíc košer. Většina tedy římské daně platila, ale současně skřípala zuby a čekala, až se najde někdo, kdo bude mít odvahu říci: Římské daně? Nikdy! Ale pak nezbývalo než se Římanům vojensky postavit. Pár se jich už o to pokusilo. Ale ti všichni přišli o hlavu. A teď do té pasti chytili Ježíše. Všichni tu daň nenáviděli, ale většina jí platila, aby neměla problémy.

Jenže Ježíš se nemohl do této šedé zóny schovat. Tazatele ho chtěli donutit, aby veřejně přiznal barvu - a už dopředu ho zbavují možnosti udělat jakýkoli kompromis. Jsi učitel pravdy a na nikoho se neohlížíš. Ty musíš říci pravdu. Ty se té odpovědi nemůžeš vyhnout. Ty nejsi jako my, kteří máme strach říci, co si myslíme

A Ježíš jim odpověděl! Jeho odpověď však není žádná mazaná chytristika, kdy se vlk nežere a koza zůstane celá. Jeho odpověď nás osvobozuje a zavazuje zároveň. Byla nám pomocí v těžkých dobách nesvobody a zůstane pro nás příkladem, jak se z podobných léček vyprostit a zachovat si přitom čisté svědomí a nikomu neublížit.

Ježíš požádal tazatele, aby mu podali stříbrnou minci, kterou se tato daň platila. Kupodivu ji ti hoši měli u sebe, i když byla tak pohanská a nečistá. Když mu ji ukázali, zeptal se jich, čí je na ní obraz. Jinými slovy, kdo tu minci vydal. Odpověď nemohla znít jinak než římský císař.

Ježíšova replika pak už byla vcelku logická: Dejte tedy to, co je císařovo, císaři. Jinými slovy: Jestliže využíváte systému římské správy, římského míru, práva a ochrany – pak musíte počítat s tím, že to něco stojí. Za krále Šalomouna, za vlády Peršanů i Herodovců jste také platili daně a nikdo proti tomu neprotestoval. Jestliže platíme císařovým denárem za zboží na trhu, jestliže platíme stejnou mincí za práci dělníkům, pak není nic proti ničemu, platit daň římské říši, jejíž jsme součástí. Není na tom nic špatného a žádné přikázání tím neporušujete. Tečka.

Na tom mohl Ježíš docela dobře skončit. Otázka byla v danou chvíli zodpovězena a nikdo nemohl říci ani popel. Co je císařovo, dejte císaři a víc se tím nezabývejte. Otázka daní není otázka víry. Ježíš vlastně odpověděl podobně jako by odpověděl nějaký bankéř nebo národohospodář. Hodnotu peněz určuje ten, kdo za ně ručí.

I dnes jsou a budou otázky, které je lépe řešit takto věcně a ne ideologicky. Ježíš nezkoumá, zda je císařská vláda legitimní, ani zda se smí vládce prohlašovat za boha. Spor, který byl nábožensky a ideologicky neřešitelný, přenesl do civilní a odborné roviny. A odpověď byla náhle zřejmá a bezproblémová. V mnoha případech to pomůže. Je třeba volit, co je v dané chvíli lepší, užitečnější, co je menším zlem a co nás osvobodí od neřešitelných dilemat.

Možná by nám to pomohlo, když dnes hledáme odpovědi, na otázky, na kterých se neshodneme, tak jako tehdy farizeové a herodiáni. Vždycky tu totiž budou otázky, kde se budou naše názory lišit, a jasná odpověď bude těžká.

Smí křesťan bojovat se zbraní v ruce? Smí jít věřící žena na potrat? Smí si trpící člověk vzít život? Mohou spolu mladí lidé žít už před svatbou? Mohou se křesťané rozvést? Má církev požehnat registrovaným partnerům. Máme přijímat všechny uprchlíky?

Každá odpověď je nesnadná. Jednomu pomůže, druhému ublíží. Každá situace je jiná a jedinečná. Ale nejsou to odpovědi, na kterých by se měl lámat chléb naší víry. O takových věcech musíme hovořit a hledat nejlepší řešení, které je možné. Ale nesmíme jeden druhého za jeho názor soudit, chytat za slovo, odmítat jeho pohled a zkušenost. Kompromis nemusí být předem vyloučený. Změna názoru je často potřebná. Otevřenost žádoucí. Odpuštění nutné. Ale ze všeho nejvíc si važme svobody, kterou dnes máme a nikdy si ji nenechme vzít. Ježíš ji neměl - a proto pro něj byla odpověď tak těžká a přitom moudrá.

Ale Ježíš řekl ještě něco víc, než jen to, že máme platit daň císaři. Přidal, co mnozí slyšet nechtěli a taky neslyšeli. Císařovo dejte císaři, a co je Božího dejte Bohu. To je důležité! Na tom se láme chleba. Ne na daních, ale na tom, komu patří náš život.

Ježíš odpověď je osvobodivá a zároveň zavazující v tom, že problém přenáší do jiné roviny. Ježíš totiž jinými slovy říká: To oč běží, nejsou daně ani politika, ale tomu, komu patří náš život? Kdo je na prvním místě mého života? Kdo to v mém srdci a hlavě častěji vyhrává? Mé nenasytné já, nebo ten, kdo mi život daroval Člověk, který potřebuje pomoc, nebo mé pohodlí. Má v mém životě navrch milosrdenství nebo tvrdost. Kolikrát umím odpustit? Chci druhé povzbudit nebo jim dokázat, že udělali chybu?

Otázka, na které se láme naše věrnost Bohu, není otázka daní. Otázka, na které se pozná, kdo je skutečný křesťan, nespočívá v tom, zda někdo s někým žil už před svatbu, jaké je orientace, zda je rozvedený nebo koho volí. Pravý křesťan se nepozná podle toho, zda vítá uprchlíky, nebo před jejich masovým příchodem varuje.

To oč běží, je, abychom se v každodenních situacích chovali jako Boží lidé. Tak jako mince nese obraz toho, kdo jí vydal, má být každý z nás obrazem, zástupcem a nástrojem Božím. Nepatříme sami sobě, ale Bohu. Náš život je dar a příležitost posloužit dobré věci a udělat, co by na našem místě udělal Ježíš. Jít s druhými druhou míli. Dát svůj plášť tomu, kdo nás žádá o košili. Nastavit druhou tvář nepříteli. Neodmítnout toho, kým druzí pohrdají.

Být Boží mincí znamená vnášet do tohoto světa Boží hodnoty a způsob myšlení. A tak jako kdysi byla dobrou měnou marka nebo dolar, očekává od nás Bůh něco podobného. Být obrazem Božím znamená být spolehlivý, věrný, poctivý, upřímný, trpělivý jako Bůh. Zajisté, že nikdy nebudeme obrazem dokonalým a věrným. To byl pouze Ježíš, o němž se říká, že je Boží otisk – doslova originál.

Jak to ale dokážeme, když jsme tak slabí, pyšní, neposlušní a sobečtí? A přece je to možné. Ale ne tak, že se to naučíme, ani že se k tomu donutíme, ale tak, že Boží milost nejprve zažijeme na vlastní kůži. Jak řekl Ježíš: Komu se málo odpouští, málo miluje. Kdo však ví a nezapomíná, jak mnoho bylo odpouštěno jemu, ten nebudeme mít problém přijmout bližního který je jiný nebo odpustit tomu, kdo mu ublížil. Když se sami dáme Bohem zachránit a vysvobodit, když si sami necháme odpustit, něco Božího se do nás určitě promítne a projeví. Abychom se stali Božím obrazem, musíme nejprve nechat Pána Boha na sobě pracovat.

 

Pane dej, abychom byli tvými posly a anděly všude tam, kde lidé potřebují tvou pomoc. Dej, ať přinášíme světu naději, rozvahu, pokoj, smíření, pokoru a radost. Amen.

 

Vstup 1 Sa 8

Čtení Mt 17,24-27

Poslání: Ř 13,6-8

Písně: 105,366,684,379

Brno 9.10.2016 Jiří Gruber

Odkaz do bible: 
Matouš 22,15-22
Bohoslužby: 
Ne, 9. 10. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah