Vzkříšení už začalo

Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to."

Mt 28,5-7

Milé sestry a milí bratři!

Víra v Ježíšovo vzkříšení je hlavním důvodem naděje, která spojuje lidi, kteří se hlásí ke křesťanství. V dnešním textu nám chce evangelista povědět, jak se tato víra zrodila a na čem stojí.

Nejprve mluví o dvou ženách, které jdou ráno ke hrobu. Dvě Marie, které byly svědky Ježíšovy smrti a pohřbu mu jdou projevit svou úctu a lásku. Neboť i mrtvé lze milovat, vážit si jich, vzpomínat na ně, chodit k jejich hrobu, připomínat si jejich slova. Křesťanství mohlo docela dobře přežít jako vzpomínka na Ježíše, který to myslel dobře a mnohým pomohl - ale pak byl umlčen a odstraněn. Jeho odkaz však přesto žije dál! Kolik máme podobných hrdinů, které si takto připomínáme i po mnoha letech.

Ale kdybychom si Ježíše připomínali pouze jako velkého myslitele, proroka a učitele, bylo by to docela jiné křesťanství, než to, které už dva tisíce let vyznáváme. Ježíš není jako Hus, ani jako Komenský, ani jako Masaryk, ani jako Milada Horáková, ani jako Jan Palach. Ti všichni si zaslouží naši úctu a obdiv. Ale kdyby byl Ježíš jako oni, znamenalo by to, že pravda na tomto světě je trvale ohrožena a většinou prohrává. Znamenalo by to, že teprve my lidé musíme odkaz těchto výjimečných mužů a žen rozšířit, prosadit, porazit jejich protivníky a přesvědčit je o své pravdě. Takové křesťanství by ovšem bylo závislé na nás – kteří mu věříme. A to by znamenalo fanatismus. Víra, která se neobejde bez těch, kdo jí šíří, musí být tvrdá, nesmlouvavá a nemilosrdná, protože jinak jí hrozí, že bude vymýcena. Je to víra plná skrytého strachu a proto se navenek tváří a mluví tak suverénně a sebejistě. Díky Bohu, že křesťanství takové být nemusí.

Víra v Ježíšovo vzkříšení se zrodila jako úžas a radost. Byla nám darována. Není třeba ji za každou cenu hájit a prosazovat. Je možné se z ní těšit a radovat. Tak jako z lásky, s kterou jsi nepočítal nebo nově narozeného života. Tak jako když se před námi z ničeho nic otevře krásný výhled do krajiny. Ježíšovo vzkříšení totiž nikdo neočekával ani neplánoval. Přišlo jako blesk z čistého nebe.

Když jdou ženy ráno ke hrobu, Ježíšův hrob je zapečetěn, uzavírá ho velký kámen a hlídají ho stráže. Přesto je v tu chvíli ona jeskyně už prázdná! Ježíš v ní není! U samotného vzkříšení totiž nikdo nebyl. Je to Boží tajemství, které nelze žádným způsobem popsat, vysvětlit nebo dokázat. A přece k němu došlo, i když ho nikdo neviděl.

Podobně neumíme popsat vznik vesmíru, počátek života, lidského vědomí, zrození lásky, naděje, odvahy, stejně jako lítosti, pokání nebo milosrdenství. To jediné, co můžeme v takových případech vidět a popsat, jsou důsledky těchto událostí. Nevíme, jak vznikl vesmír, pozorujeme však, jak se rozpíná. Nevíme, jak začíná nový život, jsme však svědky jeho narození. Nevíme, proč nás má někdo rád, ale je nám spolu dobře. Nevíme, proč se někdo rozhodl obětovat pro druhé, ale víme, že nebýt jeho, nebyl by náš svět takový, jaký je.

Evangelista si je vědom toho, že vysvětlení prázdného hrobu, která podává víra, není žádný důkaz. Nedá se odvodit z ničeho, co lidé dosud znali a čemu věřili. Proto ten anděl. Ne aby Ježíše vzkřísil, ale aby nám vysvětlil, co to všechno znamená. Když Bůh učiní něco nového, čemu by se nikdo neodvážil ani věřit, musí přijit anděl, aby nám pověděl, co se vlastně stalo.

Anděla předchází zemětřesení. Jeho vzezření je jako blesk a jeho šat bílý jako sníh. To všechno jsou znamení, která napovídají, že dochází k událostem, které měly doprovázet konec světa. Podobné zemětřesení zmiňuje Matouš už ve chvíli, když Ježíš umíral. Pro evangelistu to však není náhodný přírodní úkaz, ale znamení, které signalizuje, že to, k čemu mělo dojít až na samém konci lidských dějin, nastalo už nyní.

Ke vzkříšení mrtvých mělo totiž podle tehdejších představ dojít až na samém konci světa, aby mohl proběhnout Boží soud. Při něm se zatřese země a jedni procitnou k životu a druzí budou odhaleni jako hříšnici. Jedni povstanou k životu věčnému a druzí k věčné ostudě a trápení. Tato víra byla odpovědí na všechny nespravedlnosti tohoto světa. Byla výrazem naděje, že nakonec si nás Bůh všechny srovná - a to, co bylo až dosud skryto, se projeví v plné síle. Tato představa nám dnes může připadat naivní, ale nějakým způsobem ji pořád sdílí většina z nás. Všichni slušní lidé přece věří, že spravedlnost nakonec zvítězí. Všichni poctiví lidé doufají, že slušnost a poctivost se nakonec vyplatí. Jenže tato spravedlnost je stále kdesi v nedohlednu, proto to mnozí vzdávají a říkají – vše je dovoleno. Jezme, pijme a všeho si užívejme, neboť zítra zemřeme.

Anděl však říká něco jiného. Vzkříšení už začalo! Boží soud se již děje a spravedlnost vydala svůj první plod. Ježíšův prázdný hrob znamená, že Boží království vstoupilo do tohoto světa. Ale jinak, než jsme si představovali. Nenastal konec světa, zemětřesení se opět uklidnilo, andělé se vrátili do nebe, slunce stále vychází a zapadá a lidé se dál rodí, žijí a umírají. Ale to rozhodující už se stalo. Náš hřích byl odpuštěn a smrt přemožena. Bůh řekl své poslední slovo. Jestliže Kristus zemřel, naše hříchy jsou odpuštěny. A jestliže nyní vstal z mrtvých, pak to znamená, že náš život bude pokračovat.

 

 

Abychom si převratnost andělského sdělení lépe představili, zkusme si ho přirovnat k podobným situacím lidského života, které občas zažíváme. Radost z Kristova vzkříšení se podobá radosti, kterou má delší dobu nezaměstnaný člověk, který právě podepsal pracovní smlouvu. I když nastoupí do práce až za dva měsíce, už nyní ví, že se nemusí stresovat a obíhat úřady práce. Nebo když student udělá přijímačky a má před sebou dlouhé a klidné prázdniny. Zatímco jiní se budou odvolávat, on může slavit a být v pohodě. Nebo když se dva mladí lidé zasnoubí a dohodnou na datu svatby. Mají před sebou ještě víc jak půl roku, ale už nyní si mohou plánovat a připravovat společnou budoucnost. Nebo když mladé ženě lékař potvrdí, že je samodruhá. Zatím není nic vidět, ale ona už se těší a raduje, že bude chovat. A brzy se to dozví i budoucí tatínek, budoucí babičky a dědečkové. Ale proč budoucí? Vždyť to dítě už je na světě. Už je to pravda! Už se to může všem říkat a jít koupit kočárek, i když nevíme, zda to bude holčička nebo chlapeček.

Vzkříšení Ježíše Krista znamená, že Boží království už začalo, i když nevíme, jak a kdy se to v našem životě projeví. Ale když člověk ví, že už nehledí vstříc jen smrti, ale i novému životu, může už dnes žít jinak. Svobodně, radostně, s chutí, s nadějí, s odvahou, s pokorou, s vděčností.

Je to, jako když stavíš dům. Ježíšovo vzkříšení znamená, že hrubá stavba je už hotova. Dům má střechu, okna i dveře, i když vevnitř ještě zbývá leccos dodělat. Ale dům už stojí. Je to podobné, jako když se nemocný při vizitě, dozví, že operace se podařila, nádor je odstraněn a on se uzdraví. Ještě si pobude pár dnů v nemocnici, čekají ho různá vyšetření, bude muset brát léky, ale místo, aby myslel na nejhorší, může si teď plánovat, kam pojede na dovolenou. Kdo z vás byl na vojně, jistě si vzpomene, jaké to bylo pár týdnů před propuštěním do zálohy. Civil nám už visel ve skříňce, krejčovský metr se stále zkracoval a protivný lampasák nám už mohl být ukradený. Ještě jsme museli dělat rajony, ale už jsme si u toho mohli zpívat: „Volný jsem, volný jsem, Bohu díky volný jsem.“

A dnes si můžeme prozpěvovat také. Díky vzkříšení Ježíše Krista víme, co má budoucnost, co obstojí tváří tvář smrti, nač se máme soustředit, co můžeme zanedbat, odpustit nebo nechat plavat. Ježíšovým vzkříšením se vyjasnilo. Už je jasné, kdo zvítězí a kdo odejde s prázdnou. A my už nemusíme propadat nejistotě, zoufalství a beznaději. Ježíšův prázdný hrob znamená, že láska zvítězila a pravda už se nemusí krčit v koutku.

Všechna přirovnání, která jsem tu uvedl, jsou jistě nedokonalá, ale mají jedno společné. Je v nich jakási časová prodleva mezi první a závěrečnou fází děje. Něco důležitého už se stalo. Ale pak následuje zvláštní čas, kdy je sice rozhodnuto, a přece ještě není všechno hotovo. Snoubenci už si řekli, že se vezmou, ale svatba ještě nebyla. Dům je pod májkou, ale bydlet se v něm ještě nedá. Dítě už je počato, ale ještě se nenarodilo.

Je to zvláštní čas, který může být velice krásný a požehnaný, ale mnozí ho nezvládnou a neunesou. Někteří mají pocit, že už je vymalováno a své štěstí si pošlapou a promarní. Rozestavěný dům zůstane nedokončen, rodiče se ještě před narozením dítěte rozejdou, uzdravený přestane brát léky a znovu onemocní.

Nebo naopak neuvěří, že mají dobře nakročeno a stále se bojí se, že se něco pokazí. Přijali nás na školu, ale co když ji nedokončíme? Sehnali jsme práci, ale co když nás z ní ve zkušební době propustí? Jsme vyléčeni, ale co když se nemoc znovu objeví. Máme se rádi, ale co když si to ten druhý rozmyslí. Cítíme, jak se dítě v bříšku pohybuje, ale co když se nakonec živé nenarodí?

Když se stane něco dobrého a nadějného, snadno upadáme do dvou extrémů. Buď si myslíme, že už nemusíme dělat vůbec nic - nebo máme strach, že to špatně dopadne. Ale v tomto případě můžeme být klidní. Tohle je Boží začátek. Vzkříšení jsme si nevymysleli, ale oznámil nám ho sám Bůh. Proč bychom se tedy měli dál stresovat a trápit.

Čas, kdy už se můžeme těšit, na to, co ještě nemáme, je čas darovaný. Proto si ho máme náležitě užít. Je to čas radosti a uklidnění. Kristovo vzkříšení je důvod k radosti a vděčnosti, ale současně i čas příprav. Nyní je ta chvíle, kdy se šijí košilky, babičky pletou botičky, dědečkové vyrábějí přebalovací stoly, tatínkové vybírají v hračkářství panenky i autíčka a maminky cvičí pánevní dno.

Vzkříšení už začalo. Boží království je mezi námi. Už není čeho se obávat. A přitom je možné ještě mnohé udělat. Už není třeba nic splnit, ale v mnohém lze navázat a mnohé přidat. Pokračovat v tom, co Ježíš začal. Nechat se vést jeho Duchem a příkladem.

Anděl povzbuzuje učedníky slovy: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje, tam mě uvidí.“ Galilea nám připomíná Ježíšovy začátky. Vzkříšený Ježíš nebude jiný než ten, s nímž jsme se potkali u jezera Genezaretského. Každý, kdo uvěří andělské zprávě, začne si znovu číst evangelia, aby si připomněl jeho stopy a dílo v tomto světě, které stále pokračuje. Až dosud jsme však mysleli, že to byl člověk, který měl blízko k Bohu. Nyní však víme, že je to Bůh, který má blízko k člověku.

 

Pane, dej, abych Tě viděl a slyšel, jak přicházíš, pomáháš, napomínáš, zachraňuješ a uzdravuješ. Dej, ať se dovedu radovat z toho, co dobrého se již stalo a věřím, že to už nikdo neskončí. Díky za každou splněnou modlitbu i za ty, které se teprve naplní. Amen.

 

Vstup: Iz 25,8-9

Čtení: Da 21,1-13

Písně: 341, 660, 667, 178, 346

Brno 27.3. 2016, Jiří Gruber

Odkaz do bible: 
Mt 28,5-7
Bohoslužby: 
Ne, 27. 03. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah