Rodiče spoří pro děti

Děti přece nestřádají pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti.

2 Kor 12,14

Milé sestry a milí bratři!

Jsou lidé, kteří z různých důvodů nemají děti. Někteří je mít nemohli, jiným to nevyšlo a další je ani nechtěli. Ale pak jsou lidé, kteří se svobodně rozhodli mít těch dětí víc, než by mohli sami uživit a vychovat v jedné rodině. Kdysi to byly třeba slečny učitelky a dodnes k nim patří katoličtí kněží, mniši, jeptišky, občas i evangelická farářka, lékařka, zdravotní sestra, pečovatelka, vychovatelka nebo lidé, pro které je povolání důležitější než rodina – vědci, operní zpěváci, baletky nebo vrcholoví sportovci.

To však neznamená, že tito lidé neznají rodičovskou lásku a starosti. Se svými žáky, studenty, pacienty a svěřenci prožívají jejich úspěchy, pády, nemoci a naděje možná ještě intenzivněji než jejich biologičtí rodiče. Jde totiž o pouto, které si vědomě vytvořili, zatímco někteří rodiče považují starost o děti za tíživou a zdržující povinnost, které se chtějí co nejdříve zbavit.

Apoštol Pavel děti neměl a jediný synovec od sestry žil daleko v Jeruzalémě. A přitom měl Pavel děti po celém římském impériu. Ale ne v tom smyslu jako římští legionáři. Pavel považoval za své děti všechny, kteří uvěřili díky jeho kázání evangelia. Pavel je všechny nosil ve svém srdci. Psal jim dopisy, modlil se za ně a žil pro ně podobně jako jejich otec i matka dohromady.

Biologičtí rodiče ovšem velmi dobře vědí, že děti jsou nejen radost ale i starost. Dokonce platí i rčení: malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti. A nejinak to bylo s těmi desítkami křesťanů v Malé Asii, Řecku a Makedonii, které Pavel nosil ve svém srdci.

Podle dopisů to vypadá, že apoštol viděl ve svých duchovních dětech a jejich růstu hlavní smysl svého života a práce. To však může být nebezpečné. Když se člověk upne na jednu věc a neuspěje, snadno se pak hroutí. Naštěstí měl apoštol těch duchovních dětí tolik, že když ho jeden sbor nebo skupina lidí zklamala, mohl najít útěchu v jiném sboru. Ale přece člověka bolí, když mu jeho žáci, posluchači, členové sboru nebo pacienti dají najevo, že je zklamal, že už ho nepotřebují a že si našli jiné učitele, vychovatele, faráře nebo léčitele.

A právě k tomu došlo v Korintě a nebylo to proto, že už byli ve víře dospělí a samostatní. Stále byli na počátku své cesty. Proto Pavel píše další a další dopisy, opakovaně do Korintu cestuje a posílá tam své spolupracovníky – podobně jako když se rodiče snaží změnit jednání a myšlení svých dospívajících dětí.

Vztah rodičů a dětí ať už je dán biologicky nebo duchovně je totiž poznamenán něčím, co v jiných vztazích nenajdeme. Apoštol to vyjádřil lapidárně a jasně. Nestřádají děti pro své rodiče, ale rodiče dětem. V každém jiném vztahu býváme daleko svobodnější a můžeme ho ukončit. Každý vztah je víceméně reciproční – např. manželství nebo přátelství.

Ale když jde o rodiče a děti pak jsou to rodiče, kteří všechno co mají, postupně předávají svým dětem. Materiálně i duchovně. A když o to děti nestojí, pak to tátu s mámou bolí a bere jim to motivaci a chuť k životu. Když stavíme domy, děláme to s nadějí, že jednou v nich po nás budou bydlet naše děti. Když je vychováme ke slušnosti a spravedlnosti, činíme tak v naději, že i oni budou podobně vychovávat své potomky. Když se s dětmi před spaním a před jídlem modlíme, doufáme, že i ony se budou podobně modlit se svými dětmi a vodit je do kostela.

Dokonce to jde tak daleko, že se mnozí rodiče pro své děti doslova obětují. Sami si života moc neužijí, jen aby jejich děti mohli studovat, sportovat, lépe bydlet a lépe žít. Mnohé věci děláme pouze kvůli svým dětem. Nám samotným by to za to nestalo. Ale kvůli dětem se snažíme a pachtíme. Ale když to naše děti nevidí a nechápou, když tím vším někdy doslova pohrdají, je to smutné a kruté.

Na druhé straně platí, že rodiče nesmí své děti citově vydírat, ovládat, nemohou si jejich lásku kupovat ani vynucovat. Musí čekat, až děti pochopí a uznají – což většinou nebývá dříve, než se jim narodí vlastní děti a poznají, jak nesnadné a zranitelné být někomu tátou a mámou, vychovatelem, učitelem nebo farářem.

Ale do té klidné a porozumivé fáze to mezi Pavlem a korintskými ještě nedospělo a proto musí Pavel využít veškeré své výmluvnosti a přesvědčivosti, aby těm korintským puberťákům ve víře vysvětlil, jak moc mu na nich záleží a nejde mu přitom vůbec o vlastní prospěch, ale pouze a pouze o jejich dobro a budoucnost.

A jak už to bývá, nečastěji se rodina rozhádá kvůli penězům. Pavel poslal do Korintu spolupracovníka Tita, aby tu vybral peníze pro chudé v Jeruzalémě, kam se je chystal na velikonoce odvést a předat. Ale velikonoce byly ještě daleko, a kdo ví, co se do té doby stane. A tak se začalo po sboru šuškat: Proč Pavel vybírá peníze napřed? Proč pro ně poslal Tita a sám zůstává v Efezu.

Brzy se objevily nepodložené pověsti, že Pavel sice v Korintu kázal bez nároku na odměnu, ale žádná sleva není zadarmo. I nám bývá podezřelé, když nějaké zboží prudce zlevní. Mnohé z toho, co je takzvaně zadarmo, se nakonec ukáže být velmi drahé. Co když je to nakonec sbírka na Pavla samotného. Co když z ní v Jeruzalémě neuvidí ani denár a napakuje se apoštol?

Nebyl by první ani poslední. Je známo, že řada charitativních sbírek a darů ke skutečným adresátům nikdy nedojde. Skončí v mafiánských strukturách různých organizací, které si z ní ukrajují po deseti i více procentech – až se penízky docela rozkutálí.

Za ta léta, co pracuji v církvi a Diakonii, mi proteklo pod rukama hezkých pár milionů. Vždy jsme se je snažili maximálně využít pro dobro našich klientů. Musím však říci, že není až tak těžké peníze získat. Daleko těžší je jich efektivně a hospodárně použít. A ne vždy se to podaří. Proto se nesmíme divit, že korintským vrtá hlavou, že Pavel na jedné straně káže zadarmo a na druhé straně dopředu žádá peníze, pro jim neznámé lidi v Jeruzalémě.

Pavlovi se nepochybně doneslo, že se o něm v Korintě říká, že je mazaný chytrák, dnes bychom řekli rovnou tunelář. V řečtině je tu slovo, které označuje člověka lstivého, někoho, kdo něco předstírá a lže. Je velmi těžké se proti takovým obviněním bránit. Ale co Pavlovi zbývá? Musí se obhájit. I když vlastně zbývá. Mohl na Korint jednoduše zapomenout. Měl těch dětí po celém římském impériu habaděj. A když máte deset dětí, jedno snad oželíte.

A přece to Pavel neudělá a právě to je důkazem, že mu nešlo jen o to, aby on sám zůstal dobrý a čistý. Proto píše: raději se budu mýlit, raději ustoupím a omluvím se vám, jen když to s vámi půjde k dobrému. Mě nejde o to, abych měl pravdu, mně jde o vás! A to je něco, co bychom si měli osvojit všichni. Jde o náš každodenní přístup k práci, k lidem a k církvi.

Všichni víme, že jsou podnikatelé a řemeslnicí, kterým jde pouze o zisk. Jsou obchodníci, kteří chtějí prodat a zmizet. Nezajímá je, zda jsou zákazníci spokojeni, nepočítají s tím, že by je ještě někdy potřebovali. Jsou učitelé, kteří si odučí hodinu, a nezajímá je, kolik toho žáci umí a zda jim rozumějí. Jsou lékaři, kteří vám předepíšou léky a sotva se na vás podívají. Jsou instalatéři, kteří vám zapojí pračku nebo bojler, ale nezajímá je, kdo to po nich bude opravovat. Je rozdíl vyučovací látku odučit nebo naučit. Je rozdíl kázání odkázat nebo jim někoho povzbudit. Je rozdíl mezi tím, když nějaké školení pouze odsedíme, nebo si z něho něco zapamatujeme a změníme své návyky.

U mnoha lidí vidíme, že svou práci dělají povrchně. Splní si své formální povinnosti, ale nedějí do ní srdce, nápady, radost a zájem. Jiní jsou zapálení a plní zájmu, ale my si leckdy říkáme, že jsou hloupí a brzy poznají, že se jim to nevyplatí. Učitel dostane zaplaceno stejně - ať si hodinu pečlivě připraví nebo odflákne. Lékař dostane za zákrok stejně bodů, ať místo na vás kouká do počítače nebo se vás naopak podrobně vyptá na všechny obtíže. Farář dostane stejnou výplatu, ať si z kazatelny cosi huhlá do papíru nebo svá kázání prožívá se svými posluchači tak intenzivně, že mají dojem, že byl včera večer u nich doma. Úředník zůstane na stejné pozici, ať vám pomůže nebo dá najevo svůj nezájem. Řeklo by se tedy, k ničemu příliš nepřikládej srdce. Drž se zpátky a zbytečně se nevysiluj.

Ale není to pravda. Když člověk žije a pracuje, a na ničem mu moc nezáleží a jen šikovně přežívá – má to možná jednodušší - ale jen zdánlivě. Kdo k ničemu nepřikládá srdce, má možná méně starostí – ale nakonec bude jeho život chudší, povrchní, osamělý. Má sice své jisté, a pokud mu nezdraží pivo, nic ho nerozhodí – ale není život krásný právě proto, že nám na něčem záleží, o něco se bojíme, někoho milujeme a na někoho si naříkáme.

Smyslem lidského života přece není sedět nehnutě jako Buddha, a vše snášet se stoickým klidem. K životu patří i to, že nám na něčem záleží a jsme ochotni kvůli tomu trpět, obětovat se, snášet příkoří a nevzdat to.

Apoštol se neváhal rozzlobit, ale je připraven se smířit. Byl ochoten se vydat na cesty, i když to znamenalo nebezpečí. Skutečný a naplněný život je vždycky plný napětí, zkoušek a nezajištěnosti - ale právě to je na něm zajímavé a neopakovatelné. Právě v tom je krása svobody, kterou nám Bůh nabídl.

Ostatně - není sám Bůh příkladem, jak se ten, který se mohl jen netečně a nezúčastněně dívat z nebe, jak se tu hádáme, jak si ubližujeme a často doslova blbneme – a přece se do toho v Ježíši Kristu vložil a vkládá. Copak nevidíme, že Pán Bůh s námi má víc starostí než radostí, víc zklamání než úspěchů. A přece zůstává naším otcem i matkou a prožívá s námi naše pády i povstání, úzkosti i naděje – jakoby nikoho jiného už neměl a mít nemohl.

A je to tak i s námi lidmi. Kdo se zamiluje, většinou se víc trápí, než aby si užíval jen samého štěstí. Kdo se stane rodičem, víc se o své děti bojí a v noci k nim vstává, než aby se pouze chlubil, co všechno už jeho děti dokázaly. Kdo se dá na podnikání, tomu už nestačí přijít dáno do práce a postavit se k mašině, ale musí stále vymýšlet, co nového zákazníkům nabídnout. Ale když člověk ví, že má v zádech Boží pomoc a požehnání, byla by škoda nenapnout plachty a nevydat se na rozbouřené moře života.

Pane, děkujeme ti, že ti na nás záleží víc, než si zasloužíme a dej, abychom i my byli věrní těm, s kterými nás život spoutal a spojil poutem lásky, odpovědnosti, lidské solidarity nebo povinnosti. Amen.

 

Vstup: 1 Te 2,9-12

Čtení: 2 Kor 12,14-21

Písně: 170,678, 541, 688

Brno 13.3.2016, Jiří Gruber

Odkaz do bible: 
2 Kor 12,14
Bohoslužby: 
Ne, 13. 03. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah