Hranice přátelství

(Ježíš) jim řekl: " Když někdo z vás bude mít přítele a přijde k němu o půlnoci a řekne mu: `Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.´ On mu zevnitř odpoví: `Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.´Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane a vyhoví mu pro jeho neodbytnost a dám mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu?Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce?Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!"

Lukáš 11, 5-13

Milé sestry a milí bratři!

Je dobré mít přátele. Hodné a laskavé lidi, za kterými můžete přijít třeba o půlnoci. Přátelství si cení Bible i antická literatura. Přátelé jsou lidé, kteří nám pomohou a nedělají u toho obličeje. Přátelům můžete svěřit, co byste jinému neřekli. Přátelé se společně radují i pláčou. Od přítele můžeš žádat a očekávat, co bys od nikoho jiného očekávat a žádat nemohl. O něco méně než přítel je známý. Ale i ten je cenný. Můžeme mu zavolat i po pracovní době. Je dobré mít známého doktora, instalatéra, automechanika nebo faráře. Je dobré mít člověka, s kterým můžete zajít na pivo a postěžovat si mu. Někdy docela stačí, když pouze víme, že takového přítele máme a můžeme se na něho obrátit třeba ve čtyři hodiny ráno.

Můžeme však říci, že i Pán Bůh je náš přítel? Můžeme! Bible nazývá Abrahama Božím přítelem a my jsme po víře Abrahamovi potomci. Také Ježíš nazývá učedníky svými příteli. Bůh se svěřuje Abrahamovi se svými plány a Ježíš bere učedníky do svého soukromí a neskrývá před nimi svou úzkost. A je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Na Pána Boha se můžeme obrátit kdykoli a kdekoli a nikdy nebudeme odmítnuti.

Ale i přátelství má své hranice. Přátelství je založeno na vzájemné důvěře, že nebude zneužito. Přátele nesmíme žádat o pomoc příliš často a zbytečně. Přátele si šetříme až na ty skutečně nejhorší časy. Právě proto, že víme, že nám určitě pomohou, žádáme od nich pomoc jen výjimečně. Mezi dobrými přáteli existuje nepsaná hranice, kdy a za jakých okolností můžeme jejich známosti využít a kdy bychom se naopak stali protivní, otravní a dotěrní.

Má i přátelství s Bohem podobné hranice? Má. Jsou věci, za které se nemodlíme, protože si je můžeme a máme udělat sami. Jsou věci, se kterými Pána Boha neobtěžujeme, protože máme vlastní rozum, síly a schopnosti a kromě toho nemusíme mít všechno, nač si vzpomeneme. Mohli bychom se modlit, abychom byli bohatí, krásní a slavní, ale jako přátelé Boží víme, že to není důležité. A i když si to možná v duchu přejeme, před Bohem o takových věcech mlčíme. Ale náš přítel Bůh to ví a někdy nám i těchto zbytných věcí dopřeje do sytosti. Šalomoun mohl Hospodina prosit, o co chtěl. Vybral si moudrost. A Bůh mu přidal bohatství.

Nedávno jsem na schůzi seniorátního výboru, kam jsem na poslední chvíli dorazil, položil kacířkou otázku, zda se smí člověk modlit za to, aby brzy zaparkoval. Ve srovnání s jinými lidskými starostmi je to zajisté malichernost. A přece jsou chvíle, kdy je to naléhavé. Odpověď kolegů zněla: Může. Pak ovšem následovala jejich otázka: Modlil ses? Odpověděl jsem: Modlil. Další logická otázka zněla: Zaparkoval jsi? A já musel vděčně přiznat: Zaparkoval.

Právě v tom, je vzácnost ale i křehkost přátelství – že má své nepsané hranice, které nesmíte překročit, ale jednou nebo dvakrát v životě to udělat můžete a přítel pochopí, že nastala chvíle, kdy jde všechna etiketa stranou a vy si opravdu nevíte rady. Takové chvíle nastávají, když se stane autonehoda, nebo nás okradou, když musíme narychlo do nemocnice nebo máme pozitivní nález. V takové chvíli lze na přítele křičet, vynadat mu, zhroutit se před ním a on to všechno unese, pochopí a schytá a nikdy nám to nebude vyčítat a připomínat.

Náš přítel Bůh unese, když ho v zoufalství zavrhneme a vyčteme mu, jak nás zklamal. Hospodin není útlocitná slečinka, která se urazí po prvním neslušném slovu. Jen v tom vzteku a zoufalství nesmíme zůstat příliš dlouho nebo dokonce navždy. Je zlé když ztratíme někoho blízkého, je zlé když přijdeme o práci nebo nás stihne nemoc. Ale hodit v takové chvíli za hlavu přátelství s Bohem, by byla ta největší hloupost, kterou bychom mohli udělat. Skutečné přátelství vydrží i nepřátelství a právě proto jsou přátelé tak vzácní a potřební.

O jedné takové zkoušce přátelství vypráví naše dnešní podobenství. Žádat přítele o chleba po půlnoci, když je těžká domovní závora zajištěná a on by kvůli nám musel budit, malé děti, které jsou s ním v jedné posteli, to se opravdu nedělá. To je jako kdybyste po známém zubaři chtěli, aby o půlnoci vstal a otevřel vám ordinaci, protože vás bolí zub. Stejně tak nebudete ve čtyři hodiny ráno volat kamarádce, abyste s ní probírali, co si máte vzít na služební cestu na sebe.

Jenže právě to se v našem podobenství stalo. Jeden z přátel překročil nepsané hranice a žádal, oč se ani přátelé nežádají. Nešlo o to, že by zapomněl nakoupit a jeho děti měly hlad. Nešlo o to, že by sám byl chudý a neměl, co jíst. Stalo se, že ho nečekaně navštívil přítel a on ho neměl čím pohostit. Dnes by se s tím nikdo netrápil a řekl by mu: Počkej do rána. Ale tehdy ještě platilo: Host do domu, Bůh do domu. A toto byl navíc přítel, který měl za sebou dlouhou cestu.

Všimněme si, co Pán Ježíš považuje za obhajitelný důvod, pro který porušíme nepsaná pravidla přátelství a vystavíme je zkoušce. Ten člověk neprosí o chleba pro sebe, ale pro svého bližního. A to je pro Pána Boha dostatečný důvod, abychom se na něj obrátili i ve věci, s kterou bychom si ho sami obtěžovat netroufali. Ne tedy vlastní nouze a krize, ne vlastní naléhavá potřeba, ale soucit s druhým člověkem, je ten argument, který smíme použít, když žádáme Boha o pomoc a přitom víme, že překračujeme hranice zbožnosti. To, oč si netroufáme žádat pro sebe, smíme žádat pro své bližní.

Když se tedy chceme modlit za své uzdravení, modleme se nejprve za všechny nemocné, které známe. Když se chceme modlit za úspěch při zkoušce nebo přijetí do zaměstnání, prosme nejprve na všechny, kteří jsou v podobné situaci. A když se modlíme, abychom zaparkovali, mysleme nejprve na ty, které někdo právě naboural, a oni vyděšeně volají záchranku. Bůh snese mnohé, ale nemá rád sobectví. Můžeme ho prosit i za věci malicherné, ale nikdy jen sami pro sebe. Pán Ježíš nás naučil, že nemáme volat: Bože můj, ale Otče náš.

Bůh tedy snese hodně, ale u lidí musíme být opatrní. Provázky lidského přátelství nejsou dimenzovány na nekonečné přepínání. Když někdo překročí únosnou míru, vztahy vzájemné úcty a důvěry prasknou a je po přátelství. Nikdo nevydrží být dlouhodobě zneužíván. Nikdo nechce být za hlupáka, který stále jen pomáhá. Přátelství není povinnost, a kdo chce druhého pouze vytěžit, dočká se nakonec odmítnutí a někdy i škodolibé pomsty.

Když nás někdo stále otravuje, že chce chleba, a přitom je líný si ho koupit, napadne nás, dát mu kámen. A kdyby chtěl pořád jen ryby, místo aby si je sám ulovil, co kdybychom mu podstrčili hada. A když si žádá vejce, místo aby si sám pořídil slepice, co kdybychom mu podali zavřenou dlaň, v které bude štír. Ať si uvědomí jaký je lempl a otrava. Ale vlastnímu dítěti bychom to neudělali. Konkurenci však ano. Sousedovi s chutí. A nepříteli? Toho bychom si přímo vychutnali. Člověk se někdy chová jako pěkná potvora. Ale divíte se mu, když víte, jak často ho někdo zklamal a podvedl?

Ale náš přítel, který už dávno spal s dětmi na lůžku, nakonec přece jen vstal, vzbudil děti, zašel do spíže a zvedl těžkou závoru, aby svému dotěrnému příteli půjčil tři chleby. A když mu je dával, myslím, že si neodpustil jizlivou poznámku: Pamatuj si, že jsem nevstal proto, že jsme přátelé, ale protože už nemohu poslouchat, jak mi stále tlučeš na dveře. Náš žadatel možná právě ztratil dobrého přítele. Ale má tři chleby. Má čím nakrmit hladového přítele. Jedno přátelství obětoval druhému.

Pán Ježíš zde vidí pozoruhodnou paralelu s Božím přátelstvím. Tam kde lidské vztahy končí, tam, kde se přátelé a manželé rozcházejí, sousedi si dělají naschvály a konkurenti si jdou po krku – tam existuje jedna světlá výjimka. Provázky Božího přátelství se nikdy nepřetrhnou. Pána Boha můžeme otravovat do nekonečna. A často to také děláme. Když jde o zdraví a životy našich bližních, smíme být dokonce neodbytní a Pán Bůh nám nikdy neřekne: Copak nechápeš, že mám na starosti celý svět?

Pán Bůh se bude zabývat naší maličkostí, když pozná, že nám na ní opravdu záleží. A jak se pozná, že nám na něčem záleží? Když na něčem pracujeme a modlíme se za to, přesto, že se to zdá být marné. Neodbytnost je nepříjemná a protivná, ale svědčí o tom, že dobře víme, že nám nikdo jiný nepomůže. Vytrvalost je známkou věrnosti, která i mezi lidmi často slaví úspěch. Natož u Pána Boha!

A co nakonec dostaneme, když budeme tlouct, klepat, zvonit, věřit a modlit se? Překvapivě to nebude ani chleba, ani ryba, ani vejce, ale ani kámen, had nebo štír – ale Duch svatý. To, co potřebujeme ze všeho nejvíc je Boží sílu a dar porozumění. Dar Ducha svatého způsobí, že se na svou situaci podíváme z Božího pohledu a uvědomíme si, co můžeme změnit. Bůh není slibotechna, ani Ježíšek, který nám dá pod stromeček, oč si napíšeme. Bůh je přítel, který i v noci vstane a poradí nám, co máme dělat.

Můžeme ho prosit, o co chceme, ale to největší, co od něho můžeme dostat a také skutečně dostáváme, je Duch svatý. Ten způsobí, že mezi námi a Bohem nastane podobný stav, jaký bývá mezi dlouholetými přáteli a manželi, kteří si už nemusí nic říkat a chápou, co druhý potřebuje a co cítí. To, po čem my lidé nejvíc toužíme a co potřebujeme, je vzájemné pochopení, sblížení a přátelství. S lidmi i s Bohem. U lidí nevíte, jak dlouho vydrží. Boží přátelství je věčné.

 

Bože, chtěli jsme se modlit za mnoho věcí, ale nakonec prosíme a budeme prosit za jednu jedinou. Dej nám svého Ducha, který by nás uvedl do Tvé pravdy, vůle a dobroty. Do tvého milosrdenství a trpělivosti, kterou nemůžeme najít u lidí, ale ve svém srdci, když se ho dotkne tvá láska. Amen.

 

Vstup Iz 41,8

Čtení: Lk 15,3-10

Poslání Lk 12

Písně: 554,538,681,232,475

Brno 28.8.2016, Jiří Gruber

Toto kázání věnuji památce svého tatínka Borise Grubera (3.6.1921-17.8. 2016)

Odkaz do bible: 
Lukáš 11, 5-13
Bohoslužby: 
Ne, 28. 08. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah