Nezabiješ

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ,Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.` Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. Mt 5,21-26

Milí přátelé, bratři a sestry!

Přikázání: „Nezabiješ“ je jedno z mála, o němž se můžeme domnívat, že jsme ho nikdy neporušili a snad ani neporušíme. Může se sice stát, že z nepozornosti někoho smrtelně zraníme při jízdě autem, ale i zde bychom se mohli hájit, že nešlo o vraždu, ale o neúmyslné zabití. Svou stručnosti a přímočarostí zasahuje přikázání Nezabiješ obrovskou oblast lidských vztahů včetně války, trestu smrti, potratů, euthanasie a již zmíněných obětí autonehod. Ve skutečnosti však ve Starém zákoně není napsáno: „Nezabiješ“, ale doslova Nezavraždíš. Starý zákon proto nechápal jako porušení tohoto přikázání každé zabití, ale pouze takové, které bylo projevem násilí a nespravedlnosti. Starý zákon zná možnost války a trestu smrti. Dnes se ovšem diskuse mezi politiky, církvemi a různými aktivisty posunula. Mnozí odmítají válku jako takovou. Jiní kladou otázku, zda máme právo ukončit život nevyléčitelně nemocných a trpících lidí? Již léta je společnost rozdělena nad otázkou, zda a kdy smíme připravit o život nenarozené děti? Nově se řeší , zda smíme využívat kmenové buňky z usmrcených lidských zárodků? Jiní zase volají po popravě člověka, který brutálně zabil řadu malých dětí nebo diktátora, který je vinen smrtí a utrpením tisíců lidí? Kde je tedy hranice tohoto přikázání. Je hříchem pouze úmyslná vražda nebo každé zabití. Třeba i zvířete, které má přece v Božích očích také svou hodnotu a dýchá stejně jako my?

S tímto problémem se musí vypořádat především zákonodárci, soudci a politici. Ale církev k tomu také jistě bude chtít říci své. A každý z nás si na to chce a musí udělat svůj názor, byť třeba teoretický.

Zvláštnost tohoto přikázání je dána tím, že si jeho porušení nemůžeme beztrestně vyzkoušet. Když někdo někoho zabije, už nikdy to nelze vrátit. Ostatní hříchy jakoby by nebyly tak vážné a lze je většinou napravit. Když někdo zalže, může se později přiznat a omluvit. Kdo něco ukradneme, můžeme to později vrátit a zaplatit pokutu. Ale mrtvému už život nikdo nevrátí. A přece si myslím, že tato nevratnost je ve skutečnosti spojena se všemi přikázáními. Tak jako nemohu vrátit život, který jsme zmařil, nemohu automaticky získat ani důvěru, kterou jsem ztratil a zklamal. Každý náš čin je nevratný. Zlé slovo a pomluvu také nelze vzít zpátky. Všechno, co děláme a říkáme, má definitivní platnost a provází nás až do konce života. Jistě je možné odpuštění, jistě je možné snažit se své chyby napravit, ale v zásadě je to stejné jako se zabitím, nic nelze vzít zpátky, všechno má nějaké následky. Právě proto by měl být člověk opatrný a hlídat si každý svůj čin, každé slovo, každý slib, protože nic z toho, co jsme řekli nebo udělali se neztratí, podobně jako se z pevného disku počítače neztratí ani to, co jsme několikrát vymazali. Tím větší zázrak je ovšem lidské a Boží odpuštění. Bez něho bychom za sebou vlekli takovou fůru zla, že bychom se pod ní už dávno zhroutili.

Ale vraťme se ke kardinální otázce: Kde jsou hranice tohoto přikázání? Kdy se dá říci. že jsme ho už porušili - tedy zabili a kdy jsme ho ještě neporušili. Co už je a co ještě není hřích? Třeba, když jsme jen někoho těžce zranili - porušili jsme tím přikázání? Nebo záleží pouze na našem úmyslu nebo spíš na míře bolesti a utrpení postiženého? To jsou nekonečné otázky, na které může mít každý svůj názor. A do této diskuse vstoupí Pán Ježíš a řekne: „Vy jste se učili: Nezabiješ. A kdo to porušil, šel k soudu. Ale já vám pravím, že už každý, kdo se jen hněvá na svého bratra, propadne soudu a přijde do pekla..“

Když to člověk slyší, vyděsí se, protože takové zpřísnění se zdá být příliš tvrdé. To bychom potom byli hříšníky a kandidáti pekla úplně všichni! Však také mnozí chápou Ježíšova slova pouze jako připomenutí, že všichni potřebujeme Boží milost. Ale představa, že Pán Ježíš zpřísnil desatero pouze proto, aby nás pak mohl z hříchu vysvobodit, je podivná a neudržitelná.

Zdá se proto, že Ježíš šel podobnou cestou, jak tehdejší zákoníci. Ti měli zvláštní metodu, které se říkalo ochranný plot kolem Zákona. Vzhledem k tomu, že Desatero bylo stručné a nebylo zcela jasné, kde jsou hranice jednotlivých přikázání, vybudovali kolem zákona ochranný plot, který byl pro jistotu posunut o pár metrů do oblasti toho, co je ještě dovoleno. To znamená, že zákoníci Desatero úmyslně poněkud zpřísnili, aby měli jistotu, že ho lidé určitě nepřestoupí. Jestliže se za porušení sobotního dne považovala cesta v délce 1000 kroků, zákoníci lidem dovolili pouze 800 kroků, aby měl každý klid, že přikázání určitě neporušil. Ohledně Nezabiješ bylo stanoveno, jaký stupeň násilí je ještě dovolen a který už je zločinem a jakým způsobem je možné se z něho možné vykoupit. Ježíš to ovšem trochu přehnal, protože tak přísná pravidla není kromě něho samého schopen dodržet nikdo z nás.

Však se také kázání na hoře často vykládalo v tom smyslu, že se vztahuje pouze na výjimečné jedince, ale nemohou a nedokážou je dodržovat všichni. Ve středověké církvi se i proto vznikaly kláštery, kde se mravně a nábožensky silní lidé zástupně zavazovali žít podle přísných pravidel kázání na hoře, kdežto pro obyčejný lid tato pravidla neplatila a nikdo nevyžadoval jejich dodržování. Jak byste také chtěli zjišťovat, kdo se na koho hněvá? Dá se to zjistit třeba u zpovědi? Někdo se dokonce může z hněvu sám obviňovat a celý život se snažit hněv ze svého srdce vypudit. Ale když už si myslí, že se mu to podařilo, propadne zase hříchu pýchy. A když naopak zjistí, že se nehněvat nedokáže, propadne zase depresi a začne sám sebe nenávidět.

Vidíme tedy, že tudy cesta nevede. Ježíšovo slovo pro nás dál zůstává jen těžko pochopitelné. Zdá se, že nám nezbývá, číst ho jako pouhý ideál, který nelze splnit. Ale proč tedy Ježíš neřekl rovnou, že se to nedá splnit? Proč byl tak náročný, když musel vědět, jak je to pro nás nedostižné.

Možná jsme však v zajetí stejného omylu, s kterým zápasil už Ježíš. Boží zákon tu však není, abychom si vytýčili hranice toho, co se ještě smí a co už se nesmí. Boží zákon nám ukazuje směr. To není hra se slovy. Právě Ježíš totiž svým výkladem Desatera ukazuje, že nejde o zákon, který stanoví hranice mezi dobrem a zlem, ale o cestu, po které máme jít. Ježíš neřeší, co je a co není zabití, ale ukazuje směr a smysl, kterým toto přikázání ukazuje. Tím nijak nebereme Ježíšovo slovo na lehkou váhu, ale snažíme se mu porozumět v jeho hloubce a vážnosti. Ježíš Desatero nezrušil ani nezpřísnil. Ale odhalil nám jeho cíl a záměr. Když Bůh řekl: „Nezabiješ“, měl na mysli, že každý z nás má mít druhého člověka v úctě, vidět v něm obraz Boží a neřešit své problémy tím, že se druhého zbaví, jak Kain. Nejhrubším projevem této neúcty a pohrdání druhým je jeho zabití. Ale stejným projevem této neúcty a pohrdání je i náš hněv, urážky a pomluvy. Když si dáme práci a uvědomíme si, co mají zabití a hněv společného, objevíme, oč v šestém přikázání jde. To, co řekl Mojžíš, je řekněme počátek, první bod cesty a to, co řekl Ježíš, je poslední bod a cíl této cesty - a našim úkolem je a bude najít tuto cestu ve svém životě, ve svých vztazích, ve svých názorech a projevech.

Bible neřeší, co musí vždy znovu vyřešit soudci a naše svědomí - kdy a jak moc jsme se od této cesty odchýlili. To bude vždycky věc našeho osobního i kolektivního rozhodnutí. Typické je to např. v otázce trestu smrti. Kdysi byl prováděn zcela bez rozpaků. Považoval se za právo kolektivu zbavit se jedinců, kteří porušili nejzákladnější pravidla soužití. Ale dnes víme, že přes všechen pokrok ve vyšetřovacích metodách, je tu stále velké riziko omylu. Kromě toho byl tento trest mnohokrát politicky zneužit. Proto je lépe ho ústavně zrušit - jedině tak lze zaručit, že nebude popraven nevinný člověk. Jiní však soudí, že jsou zločiny, které je třeba jednoznačně odsoudit a definitivně potrestat, protože pouhé doživotí a pozdější podmínečné propuštění svádí zločince k lehkomyslnosti. Např. některé americké státy trest smrti používají, jiné nikoli. Přitom tam o tom většinou rozhodují křesťané. Nejde tu však o větší či menší věrnost Písmu, ale o vlastní svědomí a odpovědnost, kterou z nás nikdo nesejme.

Podobné je to v otázce války. Zde se musí politici rozhodovat mezi větším a menším zlem. A to je vždycky těžké. Čtu teď knížku, která popisuje situaci v protektorátě. Autor v ní líčí mimo jiné dilema, v kterém žila česká společnost před vypuknutím II. světové války. Celý svět si tehdy přál mír. Proto byla uzavřena mnichovská dohoda a obětováno Československo. Všichni tušili jak hrozné oběti by válka přinesla. Na druhé straně by tehdy mír znamenal pro Čechy národní katastrofu a postupnou likvidaci. Co si měl tedy český člověk v létě 1939 přát? Mír, který znamenal zkázu našeho národa nebo válku, která by přinesla miliony obětí, ale i naději na zničení pohanské ideologie násilí, kterou byl nacismus. Podobné nesnadné to bylo s otázkou, zda zaútočit na Irák nebo nechat režim vyhnít a počkat, jako se na to čeká v případě Kuby. Upřímně řečeno, člověk je rád, že takové věci rozhodovat nemusí.

Dnes proto nedáme a ani nemůžeme dát z kazatelny definitivní odpověď. Ježíšovo slovo nám v tom brání. Nelze stanovit přesnou hranici toho, co se smí a nesmí. Ježíšovo slovo ukazuje, že každá taková hranice je jen dočasná a je výrazem konkrétní lidské odpovědnosti a našeho svědomí. To, co nám však bible a Ježíš nabízí, je směr a cesta, po které máme jít. A je jasné, že každý hněv - ať se týká jednotlivce nebo davu - je nebezpečný a strhuje nás k hříchu. Ale když se člověk a národ hlídá a řeší svůj hněv hned v zárodku, má z něho Pán Bůh velikou radost.



Brno 18.7.2004, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah