Střeva milosrdenství

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.Mt 7,12

Milí bratři a milé sestry!

V rámci židovské komunity existoval na svou dobu promyšlený a štědrý sociální systém. Kdo v Ježíšově době patřil do společenství některé synagogy, dobře věděl, že kdyby na něj přišla nouze, ostatní se o něj postarají a nenechají jej o hladu. Mojžíšův zákon umožňoval, aby se chudý najedl z toho, co si nasbíral na poli. Pokud měl hlad, nepovažovalo se to za krádež! Během žní mohli chudí lidé sbírat zbylé klasy na poli hned za ženci a nikdo je nesměl okřiknout. Když lidé přinášeli do chrámu oběti, část se spálila na oltáři jako dar Hospodinu, část dostali kněží a obětující rodina - ale podstatná část z každé oběti připadla také chudým. Kromě toho se mohli žebráci postavit před chrám a jen málokdo si dovolil je netečně obejít, protože almužna byla považována za stejně záslužný skutek lásky k Bohu jako modlitba a půst. Dospělé děti měly podle Desatera povinnost postarat se o své rodiče. Ctít svého otce a matku byl tehdy především finanční závazek. Děti vyplácely rodičům něco jako důchod. Na svátky - podobné našim vánocům - dávali židé dárky nejen svým dětem, ale posílali jídlo a dárky svým chudším sousedům a na velikonoce je dokonce zvali do svého domu, aby společně mohli jíst beránka a pít víno. Když ovdověla mladá žena, měl si ji vzít za ženu a postarat se o ní a její děti švagr nebo některý blízký příbuzný a byla velká ostuda, když se k tomu neměl. Otrok měl být propuštěn po sedmi letech. Stejně tak se po sedmi letech odpouštěly dluhy a když si někdo v nouzi půjčil peníze, nesměl být po dlužníkovi vymáhán úrok.

Tato - na svou dobu - výjimečná solidarita, s kterou bychom se v jiných kulturách a náboženstvích sotva setkali, byla ovšem velmi náročná. Židé museli počítat s tím, že významná část jejich příjmů připadne jejich bližním. Zákoníci dovedli přesně vypočítat a stanovit, vůči komu má člověk povinnosti a v jaké výši. To, čemu dnes říkáme přerozdělování, sociální síť, centra poskytování sociálních dávek, pojišťovny, důchodový systém - to vše již v nějaké míře existovalo i v biblickém Izraeli a řešilo se podle Mojžíšova zákona. Neboť lidé potřebovali mít jistotu, kdo a kdy jim pomůže. A Mojžíšův zákon jim tuto jistotu dával.

Bylo však jasné, že takto štědrý sociální systém se nemůže vztahovat na všechny. To by se do Judska sběhli chudáci celého světa s nastavenou rukou. Proto platilo, že tato solidarita platí jen pro toho, kdo je bližní. Byl to člověk stejné víry, ze stejné vesnice či města, člen téhož synagogálního společenství nebo příbuzný do určitého kolena. Solidarita byla vzájemná. Tak jako já jsem připraven pomoci tobě, mohu počítat s tím, že ty zase pomůžeš mně. Proto jsme si navzájem bližní. Já jsem ochoten pro tebe udělat to, co ty jsi ochoten udělat pro mne. Do jisté míry tato solidarita platila i pro hosty, ale v míře daleko menší a omezené.

Ale i tak vznikaly neustálé problémy, kdo všechno do tohoto systému solidarity patří a kdo ne. Jsou moji bližní i lidé ze sousední vesnice? Když někdo do synagogy léta nechodí a stal se z něj neznaboh, musíme mu pomáhat stejně jako těm, kteří se s námi modlí a studují Písmo? A co když někdo věří jinak než my. Nezapomeňme, že Izrael byl tehdy věroučně a politicky rozdělen. Kromě bohatých saduceů a spíše chudších farizeů tu byly třeba esejci, kteří vůbec nechodili do chrámu,odmítali službu kněží a proto mnozí z nich odešli do pouště, zéloti, kteří připravovali vojenské povstání po vzoru Makabejců a ovšem i Samařané, kterým by žádný Izraelce nepodal ani číši vody, protože to byly kacíři a nepřátelé - horší pohanů. A když už jsme u těch pohanů, jak se dívat na ty, kteří sice chodí do synagogy a modlí se s námi k jedinému Bohu, ale nedodržují zákon - jedí neumytýma rukama, požívají krev a nedali se obřezat. Ti přece nejsou naši bližní - pokud nepřijmou všechna naše řády a zvyky.

Není divu, že jeden ze zákoníků chtěl Ježíše na tuhle otázku nachytat. Když mluvíš tak rád o lásce, řekni: “Kdo všechno je můj bližní?“ Měl to dobře vymyšlené. Když Ježíš řekne, že bližní jsou všichni lidé - bude k smíchu. Každý ví, že to není možné. Nemůžeme sytit a šatit celý svět. Někde musí být hranice. Jsou lidé, ke kterým máme povinnosti, ale jsou i lidé ke kterým nás neváže vůbec nic! Když však Ježíš řekne, že bližní jsou si třeba jen galilejci nebo jen jeho učedníci, ukáže se, že ty ostatní nepřijímá, odmítá a ztratí jejich sympatie. Ať řekne, co řekne, vždycky si tím nadělá nepřátele. Zákoník si byl jist, že tou otázkou Ježíše znemožní.

Ježíš věděl, jak je ta otázka je záludná a falešná. Nemohl ji však zcela odmítnout a tak začal vyprávět příběh. Možná ho někde slyšel, možná si ho vymyslel, každopádně se něco podobného mohlo docela dobře stát.

Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a přepadli ho lupiči. O všechno jej obrali, zbili a nechali ležet polomrtvého na okraji cesty. A byly pryč. Za hodnou chvíli šel tudy kněz, který právě skončil svou službu v chrámu. Snad v něm ještě doznívalo náboženské vytržení z krásy chrámové bohoslužby, takže si chudáka u cesty málem ani nevšiml. Když ho spatřil, honem přidal do kroku. Byl to cizí člověk a nehýbal se. Asi byl už mrtvý. Kněz se nesměl dotknout mrtvého, jinak by nemohl vykonávat svou službu.

Za chvíli šel stejnou cestou levita - chrámový pomocník, ale zachoval se úplně stejně. Spatřil cizího člověka a tak raději přidal do kroku. Možná je to jeden z lupičů, řekl si. Dobře mu tak. Dostal, co mu patří. A nebo je to ožrala, který přebral. A ten se do rána probere sám.

Pak šel tou cestou jakýsi Samařan. Spatřil na zemi krvavé stopy, nehybného člověka u cesty a bylo mu vše jasné. Přepadli ho. A protože byl sám obchodník a vezl zboží, dostal strach. Co když tu číhají i na mně. Jsem přece cizinec. Nikdo mi nepomůže. Pomalu se rozhlížel kolem, jestli za některou skálou nespatří skrývajícího se banditu. Pak udělal opatrně několik kroků... Byl klid. Má štěstí. Kousek odtud je hospoda, kam se uchýlí na nocleh. Dnes to odnesl ten chudák, co šel před ním. Samařan si v duchu představil, jak málo chybělo a u té cesty mohl ležet on sám. Stačilo jít jen o trochu dřív a lupiči by přepadli jeho! Viděl to jako ve skutečnosti. Naráz někdo vyskočí zpoza skály, jiný mu vytrhne osla s nákladem zboží, další ho praští klackem po hlavě a nebo bodne do zad nožem a on už jen bezmocně leží a pomalu umírá. Když si představil sám sebe, jak tam leží u cesty - střeva se mu sevřela úzkostí. Honem odtud. Ale když už chtěl pobídnout osla a pokračovat v cestě, napadlo ho: „Co když ten člověk není mrtvý? Co když ještě žije! Jak by mi bylo, kdybych umíral a někdo by mně tu nechal ležet bez pomoci?“ Rychle se k neznámému sklonil a zjistil, že ten nebožák ještě dýchá.

Dál už to znáte. Ošetřil mu rány vínem a olejem, naložil ho na osla a dovezl do blízkého hostince, kde mu zaplatil pokoj a zavázal se uhradit i jeho léčení, pokud by nestačili dva denáry, které nechal hostinskému. Prostě milosrdný Samaritán.

Ježíš se obrátil k zákoníkovi a řekl: „Ptal ses mě, kdo je tvůj bližní? Ale já se tě zeptám jinak: „Kdo myslíš, že z těch tří jednal jako bližní s tím, který ležel u cesty?“ Zákoník bez rozmýšlení odpověděl: „To je přece jasné, Samařan.“ A Ježíš mu řekl: „A to je i má odpověď na tvou otázku. Jednej jako on. Neptej se, kdo to leží u cesty. Představ si, že u té cesty ležíš sám! A hned budeš vědět, co máš dělat a komu máš být bližním.“

Ježíš tak geniálně rozřešil dilema, před kterým často stojíme i dnes. Komu všemu musím a mám jako křesťan a člověk pomoci? Mám dávat žebrákům na ulici, mám dávat bezdomovcům na cestu , mám přispívat na dobročinné koncerty, musím si vzít stárnoucí rodiče k sobě domů, mám povinnost starat se o vlastní postižené dítě? Na to není jednoznačná a paušální odpověď. Tato věc se nedá vyřešit zákonem, i když se o to každý stát pokouší a nějaká pravidla sociální pomoci stanovit musí. Ale člověk není stát! Člověk má srdce. Člověk se kromě zákona a přesně stanovených povinností má řídit také svým srdcem. Ale ono to ani s tím srdcem není tak docela přesné. Kdybychom dali jen na své srdce, pomáhali bychom jen tomu, kdo se nám líbí, kdo je nám sympatický a blízký.

Je to možná hloupé, ale tím nejspolehlivějším orgánem, který nás upozorní, kdy je někomu třeba pomoci, jsou naše střeva! Sval, který neovládáme ani rozumem ani srdcem. Střeva se nám většinou pohnou, když sami dostaneme strach a představíme si, jak by nám bylo, kdyby nás něco podobného potkalo. Bible v tomto smyslu na několika místech mluví o „střevech milosrdenství“ a neváhá dokonce říci, že i Boží střeva se pohnou, když vidí někoho trpět. Střeva to ovšem za nás nerozhodnou. To už musí udělat náš rozum, svědomí a víra. Ale když si člověk představí, jak by mu bylo, kdyby neměl práci, ležel v nemocnici, neměl přátele, neměl co jíst a co na sebe - pozná komu a jak by měl pomoci. Tohle ostatně pomáhá i v jiných situacích: když si muž sám sebe představí v situaci své ženy a naopak, když si rodiče představí, jak přemýšleli ve věku svých dětí a děti si uvědomí, jaké je to je nést za někoho odpovědnost atd.

A tak jako jsou lidé, kteří zneužívají zákony, jsou i lidé, kteří chtějí zneužít našeho soucitu. Jsou lidé kteří své utrpení a nouzi vystavují na odiv a vydělávají si tak někdy víc než jiní poctivou prací. Těm pomáhat nemusíme a pokud ano, tak určitě jinak, než penězi. Ale jsou i takoví, kteří mlčí a za své trápení a bídu se stydí. Takové lidi, je třeba hledat a objevovat. Ježíšův učedník se má dobře dívat kolem sebe. Pán Bůh ví, kudy chodíme, zdá naše možnosti a často nás, aniž to tušíme, nasměruje tam, kde je nás třeba. V podobenství čteme, že onen kněz šel tou cestou doslova „ náhodou“. To řecké slůvko se už nikde jinde v bibli nevyskytuje. Jsem přesvědčen, že Ježíš chtěl tímto nenápadným způsobem říci, že právě takových „náhod“ Pán Bůh používá, když nás potřebuje.

Pane Ježíši, dej, abychom nebyli lhostejní a do sebe ponoření. Otevírej nám oči a srdce pro ty, kteří nás potřebují. Dej, ať pomáháme rádi a bez dlouhého přemýšlení. A dej, ať se i my dočkáme pomoci, až ji budeme potřebovat. Amen.

Brno, 2.5.2004. Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah